Co dělat, když máte spisovatelský blok

Stalo se vám, že jste rozepsali nějaký příběh, a najednou nešlo pokračovat dál? Zasekli jste se uprostřed a ne a ne s ním pohnout? Nebo jste právě dopsali povídku/novelu/román či cokoli jiného, rádi byste začali pracovat na něčem jiném, ale jste jak vymačkaná houba? Pak vás zřejmě postihl spisovatelský blok. Angličtina má pro to hezký termín writer’s block. Co to znamená, a jak ho překonat? O tom je právě tenhle příspěvek.

Na spisovatelský blok si tu a tam stěžují všichni spisovatelé. Já jsem svůj prožila po vydání mé první knížky Nikki, vrať se. Její vydání bylo vyvrcholením mého snu a do té doby neúspěšných pokusů o napsání románu, který by mohl být vydán. A ačkoli jsem před Nikki psala prakticky nepřetržitě od svých 13-14ti let a měla jsem za sebou už tři (i když nevydané) romány, najednou jsem se zcela zasekla a nešlo mi pohnout se dál.

Nabyla jsem dojmu, že úplně všechno už bylo napsáno, a že tedy nemám světu čím přispět. Bylo mi z toho smutno, protože jsem se odjakživa toužila stát spisovatelkou. Věděla jsem, že umím psát, nenapadlo mě však, o čem. A tak jsem prostě psát přestala.

Můj spisovatelský blok trval několik let. V té době vznikla řada mých básniček, povídek a esejí, o kterých píšu v příspěvku Zázračný šuplík aneb Netušená studnice pokladů. Nezdálo se však, že by byl na obzoru nějaký můj román. Psal se rok 2000.

A pak vyšel Harry Potter.

Tedy – on asi vyšel o něco dřív. To já ho objevila až v roce 2002. A vlastně úplnou náhodou. Přečetla jsem všechny tři tehdy existující díly jedním dechem a uvědomila jsem si, jak velice mylné bylo moje přesvědčení, že všechno na světě už bylo napsáno. Harry – respektive JKR – mi ukázali, že opak je pravdou.

Došlo u mě k velkému odblokování. Začala jsem zase psát – i když zatím jen fanouškovskou fikci. Ta však dala základ mým následným románům – viz Kde beru inspiraci II. – aneb Nepodceňujte fanouškovskou fikci.

Podoby spisovatelského bloku

Spisovatelský blok může mít více podob. Může být dlouhodobý, tak jako tomu bylo v mém případě po vydání prvního románu. Může být vyvolán nedostatkem inspirace, nebo i obavou, že už člověk nenapíše nic tak skvělého jako je jeho předchozí dílo. (Ne, že bych si myslela, že Nikki je mistrovské dílo, pro mě však tehdy jeho vydání znamenalo svět.)

Spisovatelský blok však může být i krátkodobý. Může se vám stát, že si naplánujete volný večer anebo přímo víkend, který hodláte věnovat svému psaní. Ale sotva k tomu sednete, jako by vás něco zase táhlo velkou silou pryč – dostanete neodkladnou chuť umýt nádobí, pak koupelnu, pak okna, ačkoli jindy by vás k tomu nedotáhl ani heverem, ale teď je jakákoli činnost lákavější než psaní.

Vy ale přece psát chcete. Tak proč to nejde?

A tak se přemůžete a znovu k tomu usednete, vezmete tužku či se opřete do klávesnice a – a zase nic. Jak výstižně popisuje výrok jedné z postav seriálu Different Strokes: „I keep staring at this blank page and this blank page keeps staring back at me.“ Neboli „zírám na tuhle prázdnou stránku a prázdná stránka na mě zírá zpátky“.

Může vás blokovat pocit, že vám nejde psát tak dobře, jak byste si přáli. Přesvědčení (třebaže momentální, které na vás vyskočilo ze zálohy), že cokoli, co jste zatím napsali, není dost dobré a nedosahuje vašich standardů. Že se to nikomu přece nebude líbit, a proč byste se měli vlastně snažit… Tohle všechno jsou toxické myšlenky, které vám znemožňují pohnout se vpřed.

Na vině může ale být i obecná únava, nemoc či jiné životní problémy, které vás rozptylují a znemožňují vám se plně soustředit na tvorbu.

A v neposlední řadě to může být způsobeno skutečností, že se nutíte do něčeho, co vám není vlastní. Ať už téma či třeba žánr.

Jak blok překonat

Pokud vás spisovatelský blok postihl, nezoufejte. Děje se to opravdu (skoro) každému. Já mám za sebou několikaletý blok velký, a řadu malých – kdy jsem prostě musela sednout ke sledování Star Treku či se nedalo odložit zametání balkónu, přestože jsem si vyhradila čas na psaní. Postupně jsem se naučila několik technik, jak se tomu buď předem vyhnout, anebo z toho rychle a bezpečně uniknout.

Vytvořte si rutinu

Velmi pomáhá vytvořit si rutinu, kdy bez dalšího přemýšlení prostě usednete k psaní. Pište v určité hodiny. Vypozorujte, jestli jste sova či skřivan. Já bývala v dětství skřivan, pak dlouho sova, s věkem se vracím ke skřivanovi. Večer nedokážu napsat ani čárku, zato v šest ráno jedu jak namazaný blesk. Jak píše Gretchen Rubinová ve své knížce Zvyk není železná košile, o níž připravuju zvláštní příspěvek, vypěstování rutiny vás zbaví možnosti volby, což nám umožní nějakou činnost vykonávat snadněji.

Odpojte internet

Pro někoho to je YouTube, pro někoho Facebook, chat s kamarády, procházení emailů či streamování seriálů, vždy je něco, co nás rozptyluje a odvádí pozornost. Jestli se nedokážete zařeknout, že s tím přestanete, tak je nejlepší cestou odpojit dočasně internet. Jakmile toto rozptylování zmizí, uvidíte, jak produktivita prudce stoupne.

 Běžte psát ven

Bylo pro mě velkým odhalením, když jsem zjistila, že se soustředím na tvorbu kdekoli jinde mnohem lépe než doma. Když se pokouším pracovat doma, rozptyluju se vším možným, i když už se přinutím nebrouzdat po internetu, tak odcházím od počítače, přerovnávám věci a tak podobně. V knihovně či v kavárně upadám do jakéhosi transu a vnímám jen svou práci. Od chvíle, co to o sobě vím, chodím psát kamkoli, kde se dá posadit s laptopem. Ideální je navíc chodit psát tam, kde není wifi, nebo se na ni ani nepřihlásit. V příspěvku Desatero míst, kam můžete chodit tvořit, najdete deset tipů s rozepsanými pro a proti.

Dovolte si psát špatně

Usedněte ke stroji a pište bezmyšlenkovitě cokoli, co vás právě napadá. Nesnažte se vytvářet kvalitu, klidně začínejte rozhovory odprostředka nebo je pište třeba napůl anglicky, pokud vás zrovna tak napadají. Pište jen a jen pro sebe. Nevracejte se k již napsanému, nekontrolujte překlepy. Na to bude spousta času později. Psali jste někdy sami pro sebe fanouškovskou fikci? Tam se také nijak nesnažíte správně formulovat, že? Totéž platí o deníku. Když si chcete něco zapsat, nesnažíte se formulovat tak, aby se to někomu líbilo. Nepřemýšlejte, prostě pište, cokoli vám přijde na mysl.

Použijte Šuplík pokladů

Pokud jste někdy měli náladu něco psát, rozepsali jste příběh a pak ho opustili, teď je ten správný čas sáhnout po svém šuplíku pokladů. Přišel čas probrat se starými rozepsanými a opuštěnými věcmi. Začněte třeba tím, že budete jen třídit. Pročítejte staré věci a nechte se tím inspirovat. Třeba přitom připadnete na něco, co ve vás vzbudí zájem pokračovat – nebo vás naopak přivede k něčemu novému. Podobně poslouží i staré deníky, pokud si nějaké píšete (anebo jste kdysi psali) či notýsky s nápady. Že to neříkám jen tak vám dosvědčí i výše zmíněný příspěvek o Zázračném šuplíku.

Aplikujte techniku Kaizen

V minulém příspěvku jsem popsala metodu Kaizen, neboli metodu jedné minuty. Sedněte si k tomu na pouhou minutu, nařiďte si časovač a pište. Setrvejte u toho jednu jedinou minutu. Když po minutě budete chtít vzdát, můžete. Ale uvidíte, že něco už vznikne, na co půjde příště navázat. A třeba se vám bude chtít pokračovat déle!

Přečtěte si, co už máte

Pokud jste se zasekli uprostřed rozepsaného příběhu, je čas na „autotransfúzi“. Vytiskněte si svůj dosavadní výtvor, pohodlně se usaďte do oblíbeného křesla (nebo s tím klidně jděte někam ven) a čtěte si to jako knížku. Dělejte si přitom poznámky do textu všude, kde vás k tomu něco napadne.

Do budoucna

Házejte bójky

Postupem času jsem se naučila při psaní příběhů házet pomyslné záchranné „bójky“ v průběhu textu.

Využijete je, až vám bude hrozit další spisovatelský blok. Dělejte si v textu poznámky typu „zde rozepsat dialog bratra se sestrou“, „tady rozepiš popis pokoje“, „tady se pak pohádají“ apod. Když už ten den končíte s psaním, nebo když už vás únava nutí od toho vstát a udělat si pauzu, poznamenejte si heslovitě, co vás všechno k tomu ještě právě v té chvíli napadá, abyste měli na co příště navázat. Až k tomu budete chtít zase usednout, velmi to uvítáte.

Vytvořte si nástěnku

Když pracujete na osnově příběhu, napište si pracovní názvy jednotlivých kapitol na papírky a připíchejte je na korkovou nástěnku (či cokoli, co může takovou nástěnku suplovat).  Nemusí to přitom být pouze kapitoly jako takové, ale i situace, dialogy apod. Papírky poskládejte na nástěnku chronologicky – očíslujte si je. Až budete chtít psát, můžete se pustit do kteréhokoli z nich, jen do souboru poznamenejte, které je to číslo. Můžete tak psát, na co budete mít zrovna chuť, a nikoli lineárně. Třeba budete mít náladu zpracovat milostnou scénu, i když „na řadě“ je zrovna popis nepoužívaného skladiště. Tak prostě vezmete z nástěnky lísteček s názvem „milostná scéna“ a pustíte se do toho. Zpracované lístečky si pak přeškrtnete či jakkoli jinak označíte jako hotové.

To by bylo, aby vás tohle všechno nevrátilo zpátky do hry!

 

2 Komentáře

  1. Parádní nápady. Mám chut psát. Téma je na hranu, je o domácím násílí o cestě ženy z toho ven a všech těch pocitů kdo a co to odpálilo vyřešit… V podstatě mě to psaní hrozně uklidnuje, dělám si nakonec legraci z tý vystrašený a svým způsobem nasraný hrdinky. Nakonec je okolím ceněná jako velmi odvážná,vyrovnaná a snaživá bytost…Děkuji za podporu,je milé vědět, že ten šuplík mám otevřít s minimem času se věnovat opravdu naplno svému projevu pohledu na život. Psaní mě posiluje každý den, zatím se odvažuji na fb o malé denní postřehy, protože to co opravdu chci sepsat, mě neustále provází, bolí není to ukončené, ale takhle z toho vidím cestu ven, podporu a nadhled…

    • Skvělé! Mně psaní také často pomáhá, člověk se na daný problém může díky tomu podívat s odstupem a třeba si ústy jiných hrdinů i poradit a poskytnout řešení, na které by jinak nepřišel. Jsem ráda, že článek posloužil účelu! 🙂

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.