Kde beru inspiraci 2 – aneb Nepodceňujte fanouškovskou fikci

V předchozím příspěvku jsem psala o třech hlavních zdrojích inspirace pro moje knížky. V tomto navazujícím článku rozeberu, co konkrétně mě inspirovalo pro napsání jednotlivých příběhů. Vezmu to chronologicky.

Nikki, vrať se

Postava Nikki, respektive její předchůdce, se zrodila v mojí hlavě, když mi bylo 14 let. Žila jsem v té době hudbou a představovala jsem si, jaké by to bylo, být adoptovaná svou tehdy nejoblíbenější zpěvačkou Janet Jackson a moct s ní vystupovat na koncertech.

Vymyslela jsem si tedy postavu (jmenovala se v tom příběhu Vinnie) i příběh, jak se přesně takto k Janet dostala. Nechala jsem ji vyrůstat v dětském domově , aby mohla být posléze adoptovaná, a snila jsem její příběh každý večer před usnutím.

Postupně jsem dodávala zápletky a po probuzení jsem vždy v bodech zaznamenala na kousky papíru, co se včera v tom mém snovém světě „událo“.

Když mi bylo 17 let, byla jsem už příliš „stará“ na pokračování tohoto snu. Nechala jsem tedy Vinnii utéct z domu, aby měl příběh nějaký konec – protože mi najednou už nešlo se do něj vrátit.

A tehdy mě napadlo, že by byla škoda ten tříletý příběh úplně zahodit. A jelikož jsem v té době už měla našlápnuto na psaní knížek (viz Jak jsem se dostala k psaní), rozhodla jsem se to zpracovat jako román pro dospívající dívky.

Hlavní hrdinku Vinnii jsem překřtila na Nikki podle jedné z tanečnic ze souboru Janet Jackson, a Janet samotnou přejmenovala na Tinu podle tehdejší hlavní choreografky Janet, jménem Tina Landon. A zbytek příběhu už se pak psal sám.

Nikki se stala mou první vydanou knihou. A zároveň první, kterou jsem na rozdíl od mých předchozích neúspěšných pokusů nepsala přímo jako román, ale byla pouze zhmotněným snem, zachyceným na papíře. Možná proto měla úspěch…

V původním znění příběh končí jejím útěkem. Po pár letech mi to však nedalo a – konec si už přečtěte sami, pokud jste už tak neučinili 😉

Patricie

Patricie původně vznikla jako fanouškovská fikce k seriálu Ztraceni (Lost). Respektive její část – ta odehrávající se mimo nemocnici. Vymyslela jsem si patnáctiletou dívku Valentinu, která se společně s ostatními pasažéry letu Oceanic 815 zřítí na ostrov v Tichomoří a postupně s nimi navazuje vztahy, prožívá různá dobrodružství a nachází (nevlastní) rodinu, která jí konečně dá pocit jistoty a bezpečí.

Část z nemocnice vznikla jako fanouškovská fikce k seriálu Flashforward, kde jsem napojila svou postavu na jednu z hlavních postav seriálu, shodou okolností lékařku.flashforward

Jednoho dne jsem zachytila ve zprávách informaci, že stále více dospívajících dětí v České republice propadá alkoholu a začínají pít stále dříve. Stává se, že si s alkoholem začínají zahrávat již od dvanácti let a kolem patnáctého roku již bojují se závislostí.

Krátce poté jsem seděla na pracovní schůzce, kde právě probíhala ta část, která se mě netýkala. Nemohla jsem však odejít, protože nebylo jasné, kdy blok skončí a přijde na řadu část pro mne důležitá. A tak jsem tam jen tak seděla a pozorně si prohlížela obrazce na perském koberci. A najednou mnou projel nápad – proč nepropojit příběh Valentiny z Lost s příběhem dětských alkoholiků?

Vzala jsem bloček a začala draftovat osu příběhu. A Patricie (přejmenovaná z Valentiny) byla na světe 🙂

Míša v síti

Základ Míši v síti vznikl jako fanouškovská fikce k trilogii Matrix. K Matrixu jsem se dostala nepřímo. V té době jsem zrovna pro nakladatelství BBart překládala Horsleyho knihu Matrix – mýtus o naší době, která mě přiměla ten film (v té době existoval pouze první díl) shlédnout pozorněji a zamyslet se nad ním. A stal se ze mě velký fanoušek.

Zrodila se Valeria, dospívající hackerka, která se, podobně jako Neo, postupně dostane na Nabuchadnezzar a slouží po boku Morphea, Trinity a Nea ve válce proti strojům.

Už jsem za sebou měla zkušenost z překlopení Valentinina příběhu z fanouškovské fikce o seriálu Ztraceni na román Patricie. Říkala jsem si, že je škoda, že nemůžu takto překlopit svou fanouškovskou fikci, kterou jsem si napsala o trilogii Matrix. S tím ale prostě nešlo nic dělat. Nebo šlo?

Jednou jsem se probírala svým archivem – tedy šuplíkem plným nápadů, starých povídek, básniček, osnov nikdy nezačatých knih atd. A narazila jsem na příběh o Báře, Elišce a Jakubovi, sourozencích s komplikovaným sourozeneckým vztahem.

A najednou mě napadlo – když od Valerie odpreparuju vše, co souvisí s Matrixem, pořád ještě zbývá příběh, který se dá zasadit i do našeho světa. A co když se Valerie (pro knihu přejmenovaná na Michaelu) skamarádí s Bárou a bude s ní prožívat její rodinné drama?

A román Míša v síti byl na světě. Musela jsem ještě vymyslet řadu postav a dopsat téměř polovinu knihy, ale osnova příběhu (respektive kostra – viz Anatomie příběhu aneb Pět kroků, jak vybudovat osnovu děje) již existovala, a tím pádem už vše šlo hravě.

Pavoučí příběhy

Jednoho dne se mi na okno (zdůrazňuji, že zvenku) přistěhovala pavoučice. Teda – v té chvíli jsem si nemyslela, že je to holka. K tomu jsem dospěla později na základě pozorování. V té chvíli to byl prostě pavouk, a můj první instinkt byl smést ho okamžitě pryč. Mám totiž arachnofobii neboli panický strach z pavouků.

Vtom jsem se ale zarazila a pomyslela jsem si: Vždyť mi nic neudělal. A rozhodla jsem se ho na okně nechat – po domluvě, že já ho nevyhodím, ale on se nebude snažit vlézt dovnitř. Slovo dalo slovo a získala jsem spolubydlící.

A že to byla spořádaná spolubydlící. Když jen trošku foukl vítr a sebemíň jí potrhal pavučinu, jala se ji vyspravovat, až byla zcela bez chybičky. Logicky jsem usoudila, že je to samička J Začala jsem jí říkat Sofinka.

Když mi ji po pár dnech odfoukl vítr, přistěhoval se na její místo Ferda (asi jsem se ocitla v pavoučím Průvodci pohostinstvím). Zatímco Sofinka moc na svou pavučinu nedbala, Ferda se o ni staral velmi pečlivě a neúnavně vyspravoval to, co poškodil vítr. Každý měl zjevně zcela jinou osobnost.

Mým třetím pavoukem byl Ferda Druhý. Ten porušil dohodu uzavřenou se Sofinkou (a respektovanou Ferdou Prvním) a nastěhoval se sice na totéž okno, ale zevnitř. Už jsem byla otrkanější a rozhodla jsem se ho tam nechat. Jsem však fér, a tak jsem ho upozornila, že jeden chybný krok mimo jeho okno a letí. Doslova.

Ferda Druhý byl tak trochu hysteráček. Jednou se stalo, že se mu v pavučině zachytil kousíček suchého listu. Ferdík k tomu přiběhl a začal ho vykousávat ven z pavučiny. Klid měl až poté, co kus listu shodil na zem. Musím přiznat, že jsem mu tam tu a tam nějaký lístek znovu hodila, abych pozorovala, co to s ním dělá. Místy to hraničilo s týráním, neboť chudák Ferdík se s tím nikdy nesmířil a znovu a znovu listy divoce odstraňoval.

Abych si to u něj vyžehlila, házela jsem mu ale i mouchy, které jsem pro něj čerstvé ulovila. K tomu vždy přiběhl celý natěšený a hned se do nich pustil.

Pří běh Ferdíka Druhého bohužel nemá úplně happy end. Potřebovala jsem na dva týdny odjet a bála jsem se ho nechat doma samotného. Ne že bych o něj měla strach. Bála jsem se, že až se vrátím, můžu zjistit, že Ferdík měl mladé a mám teď doma pavoučků stovky, ne li víc. A tak jsem se rozhodla, že ho těsně před odjezdem vynesu na balkon.

Stalo se však, že když už dole čekal taxík, aby mě zavezl na letiště, začalo velmi silně pršet. A byl to zároveň okamžik, kdy Ferdík Druhý musel ven. Nabrala jsem ho jemně přes pavučinu do skleničky, podložila tvrdm papírem a nesla ven. Vyklepala jsem ho na zábradlí.

Okamžitě mu začalo pršet na hlavičku. Těžké silné kapky ho přiměly se celý stáhnout do sebe. Seděl tam jako zmoklá hromádka neštěstí, upíral na mě svoje očička a úplně jsem cítila, jak říká: Proč to? Co jsem udělal? Po tom všem, co jsme spolu prožili?

Pomalu jsem se vzdalovala, zavřela jsem balkonové dveře a odjela s pocitem, že jsem vyhodila na déšť domácí zvířátko. Když jsem se po dvou týdnech vrátila, už tam samozřejmě nebyl. Doufám jen, že si našel nový domov a nepřihodilo se mu nic zlého.

Pozorováním svých pavoučků se mi však začaly rodit v hlavě první příběhy… A tak vznikl první díl Pavoučků.

Příběhy pavoučka Alfonse

Psát o pavoučích klucích a holčičkách mě moc bavilo a pohrávala jsem si s myšlenkou napsat pokračování. A jednoho dne jsem se doslechla, že v muslimském světě jsou pavouci posvátní, protože kdysi dávno jeden pavouk zachránil proroka Mohameda před smrtí. Zaujalo mě to. Na rozdíl od Čech, kde je pavouk symbolem špíny a málokdo ho nechá žít, v muslimském světě je to přesně naopak.

Sedla jsem k internetu a začala hledat. A ke svému nadšení jsem zjistila, že o pavoucích existují různé legendy i jinde na světě.

Například ve Skotsku je pavouk oslavován jako hrdina, protože přispěl ke skotské nezávislosti. Nevěříte? Přečtěte si o pavoučku Carranovi! J

V Německu zase vznikla legenda o tom, jak pavoučci přispěli k oslavám Vánoc – dokonce i u nás, v České republice! Pavouček Spinner by vám o tom mohl vyprávět!

Nacházela jsem příběhy i v Řecku, v Americe či v dalekém Japonsku.

To už byl jen krůček ke zrození pavoučka Alfonse, českého pecivála (nebo spíš v kufruvála), a jeho starého pana účetního, který se vydá na cestu kolem světa i s Alfonsem v podšívce, a Alfons dostane šanci všechny tyto legendy osobně poznat…

Poplach v Tabulkově

Mezi moje velké koníčky patří astronomie a fyzika. Astronomie mě začala bavit kolem dvanáctého roku díky mému tátovi, který mě k ní přivedl. Vyprávěl mi o hvězdách a předal mi řadu velmi zajímavých knih (knihy uznávaného astronoma Jiřího Grygara, knížku Co vyprávěl dalekohled, malou encyklopedii vesmíru atd.).

Zájem o astronomii jsem neztratila nikdy. Od úmyslu stát se astronomkou (který jsem původně chovala) mě na střední škole odradila fyzika, kterou jsem v té době nesnášela. Cestu jsem k ní našla až v dospělosti díky fyzikům, kteří tuto magickou vědu popularizovali – Stephenu Hawkingovi, Michio Kaku a především Brianu Greenovi.

A jednoho dne jsem se dočetla, že jsme všichni vznikli z hvězd. Jak že je to možné? Zkrátka na samém počátku vesmíru existovalo pouze několik základních chemických prvků, které vznikly při velkém třesku – vodík, helium a drobky lithia a pár dalších lehkých prvků. Kde se však vzalo vše ostatní?

Poté, co z lehkých prvků vznikly první hvězdy, začaly tyto nabírat velikost a hustotu. Nebudu zabíhat do podrobností, ale když taková hvězda první generace explodovala (říká se tomu supernova), vznikl v jejím nitru takový žár, že nechal vzniknout všechny ostatní prvky. Z nich pak vznikly nové hvězdy a planety – i vše ostatní, včetně nás, lidí. Jsme tedy tvořeni hvězdným prachem.

Tam jsem se poprvé dotkla chemie. Rozhodla jsem se, že si o chemických prvcích přečtu víc. A jednoho dne jsem narazila na informaci, že uhlík se v přírodě vyskytuje ve třech podobách. V té první je základem všech živých organismů. Slovo organický znamená „obsahující uhlík“. Bez uhlíku život nevytvoříte (alespoň na naší planetě ne). Druhou podobou uhlíku v přírodě je tuha – ta, kterou máte v obyčejné tužce, kterou se píše ve škole. A třetí podobou uhlíku – je diamant.

Vzápětí se zrodil kriminálník Runsakl i jeho ďábelský plán…

Pouštní včela

Pouštní včela je můj první román pro dospělé čtenáře. Zatím si hledá svého nakladatele. Je to psychologický příběh s politickým pozadím.

Velmi mě vzaly teroristické útoky na newyorská Dvojčata z 11. září 2001. Stejně reagovali i moji američtí kamarádi. Představila jsem si, že bych přitom přišla o rodinu. A najednou se mi v hlavě zrodila postava Waltera Green naplněného  a jeho utkvělá myšlenka na pomstu.

Na román to ale ještě zdaleka nestačilo. Musela jsem počkat dlouhých 14 let, než se zrodil i Adam Navrátil, jehož příběh zcela zapadal do Walterova…

 

 

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.