Rozhovor se Sárou Saudkovou: Podstatou je vždycky příběh

Foto: Topi Pigula - Respekt

Sára Saudková (*1967) je česká fotografka, manažerka a bývalá dlouholetá přítelkyně fotografa Jana Saudka. Fotografuje od roku 1999. Opakovaně ale zabrousila i do spisovatelství. Je mj. autorkou Půlnočních pohádek, a nově i autobiografického románu Ta zrzavá, jehož recenzi si můžete přečíst zde. Jsem moc ráda, že Sára souhlasila poskytnout rozhovor pro můj knižní blog.

Dobrý den, Sáro, děkuji za Váš čas! Jste především fotografka. Co Vás vedlo k napsání knihy?

Nabídka nakladatele – jednoduše se mě zeptal, jestli bych nechtěla napsat knihu o svém dětství. Sama od sebe bych se do ní nikdy nepustila. Vždycky jsem psávala s chutí a snadno, ale jen když si o to někdo řekl. Je pravda, že se ráda vyjadřuji obrazy i slovy, ono to nemá od sebe mnoho daleko, a pan Kočí z Mladé fronty četl některé mé publikované fejetony a povídky a nejspíš ho okouzlily.

Proč jste se rozhodla právě pro toto téma?

Nejlépe vaříte z vlastních surovin. Znáte se, víte na sebe to, co nikdo jiný. Ostatně si myslím, že každý autor, bez ohledu na to, zda promlouvá perem, štětcem, notami nebo dlátem, do všeho, co dělá, promítá sám sebe. No a vypořádat se s vlastním dětstvím je náramná, takřka očistná věc, doporučila bych to každému. Pan Kočí správně tušil, že se nebudu propadat do nostalgického bahna a zajíkat se sladkými vzpomínkami na idylické časy. Že budu režná a neúprosná. Akorát jsem to nějak časově přetáhla a rozvinula jsem příběh dál než bylo plánováno.

Píšete si deník, nebo jste minulost lovila z paměti? Hodně vzpomínek působí velmi autenticky.

Píšu si. Ale to jen proto, že si houby pamatuji.  Ale při psaní jsem ničím nelistovala. Spoléhala jsem na střípky vzpomínek, které se mi vybavovaly. A překvapivě každá, byť i nepatrná reminiscence, táhla za rukáv další a ta zase další. Byla jsem ohromena, kolik detailů si pamatuji. Dnes, jsem si jista, bych to už z hlavy nevytáhla. Ale protože píšu spontánně a nikdy to po sobě nečtu, asi se probudilo všechno to, co dřímalo někde vzadu v paměti. Všechny ty barvy, zvuky a vůně…ty byly klíčem k otevření toho, co bylo zdánlivě dávno zapomenuto a zameteno.

Říká se, že jeden obrázek vydá za tisíc slov. Oč je psaní těžší než fotografování?

Nevím. Nevidím v tom velký rozdíl. Pro mě jsou slova jako políčka filmu. Záleží na tom, jak si je poskládáte. Jaké obrazy s nimi vystavíte. Fotografie by měla vyjádřit jedním obrazem obsah příběhu, je to jen výsek filmu a měl by být natolik silný, aby Vám převyprávěl celý příběh. Slov nashromáždíte pravda mnohem víc, ale můžete si s nimi hrát. Já nedokážu napsat „“Byla unavená a šla si lehnout do postele.“ Napíšu „Únava dovlekla její dlouhé nohy až k posteli, okamžitě upadla do spánku jako když se utrhne výtah  a řítí se dolů, do ztracena.“

Co pro Vás bylo při psaní nejtěžší, a jak jste to překonala?

Zachovat upřímnost. Když jsem psala z pohledu holčičky, snažila jsem se psát tak, jak jsem to tehdy viděla. Ne z pohledu dospělé ženské. Když jsem popisovala milostné trable, psala jsem to tak, jako bych v tom znovu plavala, ne s odstupem a s hlavou chytrou jako rádio. A hlavně jsem nechtěla, aby to byl příběh, kde si hlavní hrdinka vyřizuje účty. Kdepak, je neúprosná sama k sobě a myslím, že kdyby se měla rozhodovat znovu, šla by do toho zase naplno. Protože ničeho nelituje.

Máte v úmyslu napsat nějaký další román?

Zrovna píšu a protože nikdy dopředu nevím, co z toho vzejde, jsem opět překvapena.  Nevím, jak píšou ostatní, třeba si sestavují osnovu a mají vše promyšleno, já ne.  Já si s tím hraji za pochodu. Zatím se mi rodí pod rukama příběh psaný z pohledu chlapa, což je mimořádně zajímavé a pikantní. Vplout do světa chlapů a nehodnotit je jako ženská ale přemýšlet jako oni. Takže je v tom hodně sexu a myšlenek na sex, protože si myslím, že chlapi to tak zkrátka v hlavách i jinde po těle mají nastaveno. Erotický román pro muže, to zní dobře, ne ?

Jak na Vás působí ohlasy čtenářů?

Jako pohlazení, věřte mi. Vrstevníci i lidé o generaci méně mi píšou, jak jim to oživilo jejich vlastní vzpomínky, jak se v tom viděli. A jak to bylo psané na dřeň. Vášnivě a až drásavě otevřeně. To mě potěšilo.

Čtete ráda českou literaturu? Máte nějakého oblíbeného autora?

Bohumil Hrabal. Před lety jsem četla objemný román Václava Kahudy Houština, to bylo něco. Ale spíš  čtu cizí autory. Vonneguta nebo Bukowského jsem vždycky milovala. A ráda si nechávám poradit, protože podobně jako v hudbě je to džungle a snadno se ztratíte v balastu. Teď zrovna čtu Juliana Barnese „Žádný důvod k obavám“. A u dětí vítězí Roald Dahl, David Walliams a Jo Nesbo.

Ptám se vždy v rozhovorech s autory na pár tipů pro spisovatele-nováčky. Co byste začínajícím autorům poradila?

Vnímejte, naslouchejte a pak to zhutněte, třeba do krátké povídky. A na těchto malých jednoduchých jednohubkách se jednou naučíte vařit i tříchodové menu. Ale podstatou je vždycky příběh, silný příběh. Jinak je to jenom hra se slovy.

 Děkuju za rozhovor! 🙂

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.