Rozhovor s Petrou Zhřívalovou: Psaní musíte „vysedět“

Petra Zhřívalová (*1972) vystudovala právnickou fakultu v Praze. Ze společenských akcí, které její studia doprovázela, čerpala ve své první knížce Sex, víno a cigarety (2011). Pokračovala ve studiu i v psaní, což jí vyneslo jednak doktorský titul, a také román s vtipným názvem Šťastní & veselé (2015).

Letos na Halloween vyšla její další kniha s názvem O fous líp (recenzi najdete zde). Mezi psaním romantických knih si autorka odskočila k napsání detektivky Vražda za zásluhy (2015), která vyšla pod jejím rodným příjmením.

Je taková česká Alexandra Potter. Její romány jsou velmi čtivé a zábavné, i když líčí zdánlivě všední situace, s nimiž se všichni (nebo spíše všechny) každodenně potkáváme.

Těší mě, že souhlasila s rozhovorem pro mé stránky.

Dobrý den, Petro, děkuju, že jste si udělala čas na rozhovor! Prozradíte, kam chodíte na nápady pro své příběhy?

Přiznám se, že příběhy nepromýšlím a nemám žádné vědomé zdroje, kde bych se jimi inspirovala, u mě vše začíná postavou. Najednou se nějaká vynoří, zaujme mně a začne si žít svůj život. Mnohokrát se mi stalo, že jsem té postavě dopředu naplánovala, jak ji potká to a to, a když jsem posléze příběh psala, docházelo mi, že ten vymyšlený děj s postavou neladí. A tak už jsem do toho postavám nemluvila a nechala je konat po jejich. Moje prvotina vlastně vznikla tak, že se mi zastesklo po kamarádce z vysoké školy a do svého života jsem ji vrátila v podobě literární hrdinky.

A jak se tvářila kamarádka, když si přečetla svůj příběh?

Byla dost překvapená, protože její literární podoba si řekla o úplně jiný příběh, než ona reálně prožila. Vlastně vždy začínám tím, že si vizualizuji postavu, věnuju čas (ano, je to sice čistá prokrastinace, ale když to takhle popíšu, bude to vypadat jako metoda 🙂 )  prohlížení internetu a hledání reálných postav, které vypadají jako ta moje vymyšlená. Když mám hlavní postavu, většinou si sama nadiktuje, jakého chce partnera, a opět najdu jeho přibližnou podobu na internetu, takhle pokračuji i u dalších významnějších postav. Obrázky si uložím, a když pak mám tvůrčí zásek, a najednou třeba nevím, jak proběhne další rande hlavních hrdinů, prohlížím si je a najednou úplně jasně vidím, jaké emoce mezi nimi vládnou. Ale samozřejmě mě určitě na té nevědomé rovině inspiruje spousta věcí, nemůžu vyloučit, že se mi někam do podvědomí nezasunuly zážitky nebo vyprávění kamarádů a pak zcela mimo moji kontrolu spolutvoří. Jinou metodu pak mám u detektivních příběhů, kde nejdřív promyslím základní kostru příběhu, pak napíšu synopsi a teprve poté se pouštím do psaní knihy.

Dostáváte často reakce čtenářů? Jak na vás působí?

Asi bych neřekla, že dostávám čtenářské reakce nějak příliš často. A působí na mě jako na každého autora, ty pozitivní mě motivují k dalšímu psaní, nad negativními se zamyslím a občas (jsem dost ješitná, takže spíš asi výjimečně) jim dám i za pravdu, i když tedy musím zaťukat, že dosud ty pozitivní výrazně převažují.

Jak jste se vlastně dostala k psaní?

První zkušenost se psaním jsem získala, (no není to originální, stejně jako každý člověk v naší zemi), na základní škole v podobě slohových prací. Ty jsem milovala! Nechci se chlubit, ale z češtiny jsem na základce měla vždycky jedničku 🙂 . Mimo školní povinnosti jsem se ale psaním nezabývala, tam spolehlivě převládla moje přirozená lenost. Po absolvování vysoké školy jsem nastoupila do jedné právní poradny a velkou částí mojí agendy bylo vyřizování písemných právních dotazů a asi tehdy jsem si plně uvědomila, že se mi daří písemně vyjádřit svoje myšlenky přesně tak, jak chci. Možná to není nic mimořádného, ale pro mě to znamenalo získání tvůrčího sebevědomí – co chci, to umím napsat. Posléze jsem začala postgraduální studia a v rámci duševní hygieny, abych těmi vědomostmi nepraskla, jsem intenzivně sledovala seriály a zcela jsem propadla telenovelám. To byl panečku duševní odpočinek! Hltaly jsme s mojí spolubydlící jednu za druhou a tehdy jsem vyslovila nahlas, že bych takové seriály chtěla psát (protože bych to určitě uměla líp 🙂 ).

Takže jste nejdřív chtěla psát scénáře, a ne knihy?

Ano, přesně tak, díky telenovelám jsem se začala zajímat o scénaristiku a objevila kurz tvůrčího psaní, který zahrnoval jak novinářské žánry, tak povídky a náměty. A protože nevěřím na náhody, určitě to byl osud. Kurz, což jsem netušila, vedla dramaturgyně jednoho nekonečného seriálu. Zaujalo ji, jak píšu, a přizvala mě do týmu tvůrců dějových linek. Později jsem úspěšně prošla konkurzem na scénaristu a psala k dějovým linkám dialogy. Díky této scénaristické praxi jsem pak získala místo dramaturga v jedné televizní společnosti a vyzkoušela si druhou stranu tvůrčí barikády, kdy jsem nepsala, ale dramaturgovala. A hádejte co! Ryzí telenovelu! Dokonce mě zaměstnavatel vyslal na školení, jak správně telenovely psát, přednášel nám samotný tvůrce Divokého Anděla, prostě splněný sen.

A proč jste ten „sen“ opustila?

Naše telenovela skončila tak, jako většina těchto projektů, natočením pilotní dílu, který ale nevzbudil patřičný zájem a projekt byl zastaven. A právě v tomto období, kdy jsem se pohybovala v prostředí televizní tvorby, jsem začala psát svoji literární prvotinu Sex, víno a cigarety, a hrozně si užívala tvůrčí svobodu, že si můžu psát, co chci, a neomezuje mě producent s požadavky na vyškrtání scén v exteriéru a podobně.

Kdy se podle vašeho názoru stane člověk spisovatelem?

Plně bych se podepsala pod anglické rčení „Writers write“ a z něj dovodila, z člověka se stane spisovatel sepsáním knihy, bez ohledu na to, jestli vyjde nebo ne. Uvědomila jsem si to velice intenzivně právě na zmiňovaném kurzu tvůrčího psaní. To bylo ambiciozních plánů, které zaznívaly na první hodině, kdy jsme měli představit svoje tvůrčí vize! A postupem času ubývalo frekventantů kurzu a přibývalo těch, kteří sice na kurz ještě docházeli, ale nic nepsali. Nakonec nás zbyla co hrstka, hrstička, skalních psavců.

Jaké máte zkušenosti s hledáním nakladatele pro své knihy? Bylo to těžké?

Těžké? Bylo to absolutně zoufalé! Propadala jsem beznaději, obeslala jsem snad každé existující nakladatelství a téměř nikdo nebyl ochoten si rukopis neznámé autorky přečíst, natož jej vydat. Nakonec zase zasáhl osud a díky scénářům jsem potkala Petra Tychtla z nakladatelství XYZ. Filmová romantická komedie, kterou jsme pro něj s mojí spoluautorkou vyvíjely, sice světlo světa nespatřila, ale romantické knihy ano. Podruhé jsem si ověřila, jaká nedůvěra vůči neznámým autorům existuje, když jsem se pokoušela vydat knihu pod rodným příjmením. A děkuji svojí šťastné hvězdě, že existují nakladatelství, která dají šanci českým autorům původních detektivek a rukopis přečtou. A vydají 🙂 .

Co podle Vás mohou čeští autoři dělat pro propagaci svých knížek?

Teď se pustím do teoretické úvahy, protože já jsem zrovna, co se propagace knížek týče, dost ostuda. Ale řekla bych, že jsou dvě extrémní cesty, buď věřit ve štěstí a nechat to osudu nebo si najmout tu nejlepší PR agenturu. O úspěšnosti obou cest svědčí spousta příběhů úspěšných autorů, jak úplných literárních popelek, které seděly kdesi v koutě restaurace a psaly na zadní stranu jídelních lístků své budoucí bestsellery, protože neměly na papír, a pak je zaskočilo, že je čte celý svět. A naopak určitě si každý vybaví alespoň jednoho autora, kterého tak často vídal na obrázcích v masmédiích, až podlehl a jeho knihu si koupil. A někde mezi tím bych viděla takovou tu mravenčí práci autorů, kteří jezdí na besedy se čtenáři, odpovídají na emaily, obesílají recenzenty, apod.

Pracujete teď na něčem novém? Prozradila byste o tom něco víc?

Miluju postavu svého detektiva Zdeňka Navrátila, takže jsem se k němu po dokončení dalšího romantického románu pro ženy, který vychází 31. října, vrátila (asi proto jsem mu dala to příjmení, nomen omen). Jak jeho první příběh osciloval na pomezí mezi detektivkou a červenou knihovnou, ale ještě se dal za detektivku považovat, tohle je ryzí „červená detektivka“ a jeho milostný život je s případem, který vyšetřuje, ještě těsněji svázán. A na dveře mi zaklepala další hlavní hrdinka románu pro ženy, už znám její jméno a podobu, takže už se tetelím zvědavostí, co mi sdělí za příběh 🙂 .

Z téhle náhody mě až zamrazilo – hrdina mé nové knížky, kterou jsem rozepsala před více než deseti lety, se také jmenuje Navrátil, ale Adam 🙂 Je to Čechoameričan, a tak trochu jsem “opsala” Martinu Navrátilovou. Ale zpět k Vašemu psaní – co byste poradila začínajícím spisovatelům? Podělila byste se o nějaké tipy?

Budu se opakovat, ale klíčové je to psaní „vysedět“. Spisovatelé prostě píší a jiná cesta, než psát, ke knize nevede. Je to vlastně řemeslo jako každé jiné a i pro něj platí, že s praxí přichází zručnost. Každému, kdo to s psaním myslí vážně, bych určitě doporučila absolvovat nějaký kurz tvůrčího psaní. Mimo zdokonalení se v řemesle mu přinese i cenné zpětné vazby od „kvalifikovaných“ čtenářů – spolu-kurzistů a lektora. A pokud už má knihu napsanou a nyní zakouší frustraci z nezájmu nakladatelů, doporučuji napsat podle knihy scénář a obesílat producenty. To je teprve švanda! A až nad myšlenkou, že by mohl vzniknout na základě jeho scénáře film, zlomí hůl, ať se vrátí zase k původní knize a raduje se z možností dnešní doby. Na rozdíl od scénáře, na jehož realizaci se bez producenta (anebo vlastních milionů) neobejde, knížku lze ke čtenáři „dostat“ i prostřednictvím vlastní webové stránky, kde jsou náklady únosné, nebo e-knihy, kde jsou snesitelné. A samozřejmě stále existuje i možnost vydat knihu v klasické papírové podobě vlastním nákladem a sám si ji prodávat (protože větší problém, než knihu vytisknout, což obstará jakákoli tiskárna, je dostat ji do distribuce knihkupectví). A na závěr bych ráda ještě zdůraznila, že ačkoli je nás pár milionů, český knižní trh je veliký a životaschopný. Ať začínající spisovatel zajde do nejbližšího knihkupectví nebo otevře knižní e-shop a podívá se, kolik původních českých knih vyšlo! Tak proč by tam nebylo místečko ještě pro tu jeho knížku?

Děkuju za Váš čas i odpovědi! 🙂

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.