Proč je pro spisovatele dobré psát si deník

* aktualizováno 7. února 2018 *

Lidé mívají často zkreslené představy o tom, co znamená psát si deník. Představují si, že musíte každý den zapsat svoje činnosti od „byl jsem u zubaře“ po „pohádal jsem se se sousedkou“. Nebo že musíte něco zapsat každý den. Že musíte psát o tom, co jste dělali a zažili. Nic z toho není pravda.

Deník je jako váš blízký kamarád – nikdo vám nemůže diktovat společná témata. Můžete se klidně celý život bavit jen o fotbale a povídat si dvakrát za měsíc. Nebo si můžete denně tři hodiny volat a probírat vaše děti. Můžete se bavit o tom, co jste dělali, anebo probírat vaše myšlenky. A přesně takový je deník. A co víc – deník vás nikdy nesoudí, můžete mu svěřit úplně vše, co máte na srdci, a on je vždy připravený vás “vyslechnout”.

POZOR, cizí deníky nikdy nečtěte.
Pokud má být deník opravdový, musí být necenzurovaný. A to může být pouze tehdy, když si jste jistí, že všichni skutečně respektují vaše soukromí.

Začátky

Můj úplně první deník, založený 7. února 1989

Když jsem si 7. února roku 1989 (na svůj svátek, aby se to dobře pamatovalo) svůj vůbec první deník založila, začala jsem ho těmito slovy: Začínám psát deník. Ale jak se znám, tak by to měl spíš být měsíčník. Mě to totiž vždycky chytne na dva tři dny, v nejlepším na týden, a pak dlouho nic, a pak zase…“

Předtím jsem měla za sebou již jeden neúspěšný pokus o psaní deníku z roku 1986 (kdy mi bylo 10 let), kde jsem v prvním zápisu hrdě zaznamenala: „Dnes jsem byla na kole,“ a tím deník skončil. Pak dlouho nic nenásledovalo.

O mé nedůvěře, že vytrvám, svědčí maličký sešitek (na úvodní fotce krčící se úplně vlevo u stěny vedle následujících “obrů”), který jsem pro svůj první deníček vzala. Jakmile byl po pár měsících popsaný, už jsem se neomezovala a začala psát do velkého.

Postupně jsem si navykla kupovat pro své deníky ozdobné sešity Paperblanks, které jsou sice drahé, ale zase je to takové slavnostní, do nich psát.

Neocenitelný zdroj pro příběhy…

Když jsem si tedy deník začala ve dvanácti letech psát, netušila jsem, že s tím budu skoro třicet let poté stále pokračovat. Píšu do něj všechno možné – svoje myšlenky, pocity i zážitky.

Samozřejmě se vyvíjel v čase.

Historicky první zápis do mého deníku 7. února 1989

Mé deníky ze základní školy jsou převážně o tom, co jsme prožívali se spolužáky (řada zážitků se odrazila v mém románu pro dospívající dívky Míša v síti). Na gymnáziu jsem psala o svých prvních láskách a především o tom, jakou hudbu poslouchám – strašně jsem to tenkrát prožívala, MTV bylo můj život.

Psát “knížky” jsem začala ve čtrnácti, kdy se o tom v deníku také objevují první zmínky a nalepená první díla, ale pořádně až kolem patnáctého šestnáctého roku, kdy úvahy o psaní (tématech, způsobu, jak psát, o tom, zda uspěju a někdy mi knížka vyjde) začínají zabírat v deníku velké místo.

…i lék na autorský blok

A tak je to dodnes. Zaznamenávám vtipné situace, nebo zajímavé postřehy, a třeba i sny, které se mi zdály a něčím mě zaujaly. Někdy píšu každý den, někdy jen občas, někdy napíšu pár řádek a jindy pár stran. Ale když se pouštím do nové knihy, tak si vždy svoje deníky prolistuju a dávám si lepíky tam, kde se mi něco hodí do nové knížky.

Také když jsem někdy zaseknutá a psaní mi nejde, tak si sednu ke svým starým deníkům a pročítám je (další tipy, jak překonat autorský blok, najdete v rubrice Když se zaseknete). Nacházím tam spoustu inspirace pro své knížky. Můj nejnovější román o lásce, přátelství a zradě Pouštní včela čerpal z velké míry z mých deníků.

Proto bych vám, kteří začínáte s psaním, doporučovala si takový deník vést. Až budete mít pověstný spisovatelský blok, stačí pak deníček prolistovat a uvidíte, že se tam najde spousta nápadů pro váš příběh, které mu navíc dodají humornou stránku či větší záběr! 🙂

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.