Pět věcí, které potřebujete vědět, když chcete vydat knížku

Pokud píšete jen tak pro radost a vaším záměrem není knížku vydat, nemusíte tomuto článku věnovat pozornost. Možná píšete pohádky, abyste je mohli před spaním vyprávět svým dětem. Možná jste si vymysleli postavu ve vašem oblíbeném seriálu a píšete fanouškovskou fikci, abyste relaxovali, a víc od toho nechcete a nečekáte. Ale možná tajně sníte sen (a třeba i ne tak tajně), že jednou spatříte svou knížku na pultech knihkupectví. Projel vámi při této představě příjemný záchvěv? Potom pokračujte ve čtení.

Pět kroků, abyste mohli odstartovat svoji knihu ještě DNES, jsme si ukázali v jednom z předchozích článků. Tenhle příspěvek je pro ty, kteří už své dílo dopsali, a teď stojí na velké životní křižovatce. Hledí na pomyslnou lebku ve své ruce a říkají si: „Poslat, či neposlat?“

Když jsem začínala psát, nevěděla jsem, že se jednou budu chtít stát spisovatelkou. Psaní mi přinášelo radost a únik od nenáviděného gymplu – nebyla jsem zrovna vzorná studentka, veškerou moji pozornost zabíralo psaní „knih“ a učení se anglicky. Přestože právě tyto dvě dovednosti mi následně přinesly živobytí, na gymplu to z mého života činilo peklo. Jsem totiž důsledná v tom, co dělám – buď všechno, nebo nic. A ostatním předmětům jsem tedy důsledně dávala to nic, což se ve škole tak úplně nesetkávalo s pochopením. 🙂

A čím víc jsem ve škole plavala, tím víc jsem se upínala ke svému psaní. Napsala jsem několik knížek, než konečně vznikla ta, kterou jsem se odhodlala poslat do nakladatelství. Ovšem – první oslovené nakladatelství mě odmítlo. Od té doby jsem vydala šest knih a sedmá vyjde za pár měsíců, na své cestě jsem však nasbírala cenné zkušenosti, které bych uvítala znát hned v začátcích. Proto bych se ráda o ně s vámi podělila a ušetřila vám tak čas na cestě do cíle.

Nyní popíšu pět věcí, které musíte udělat / mít, než se do hledání nakladatele vůbec pustíte.

1) Druhý pár očí.

Dejte knihu přečíst někomu dalšímu. Tento krok by měl předcházet oslovení nakladatelství v každém případě. Najděte si kamaráda, který vám o vaší knížce poví pravdu (jak je tento bod důležitý, se dočtete zde) – ale zároveň vám nezadupe ego. Jedno i druhé je důležité. Jakmile cítíte, že se někdo vaší tvorbě předem posmívá („na co si to hraješ“, „kdo by měl zrovna tebe číst“ atd.), rozhodně mu svou knihu číst nedávejte. Určitě máte ale ve svém okolí někoho, komu věříte. Je také důležité poslat nakladateli text v maximální míře bez chyb a překlepů. I zde rozhodně platí, že více očí více vidí. Rukopis s překlepy není dobrou vizitkou a předem proti vám příslušného redaktora negativně naladí.

2) Odhodlání a víra v sebe.

Musíte věřit, že to dokážete. Budete se divit, ale po prvním odmítnutí mé knížky ze strany nakladatele mi trvalo několik LET, než jsem se odhodlala knihu poslat někomu dalšímu. Hrozně mě tenkrát odmítnutí zasáhlo. Přestože s postupem času, zvyšující se hromádce vydaných knih a rostoucím věkem roste i vaše odolnost vůči prvotnímu „NE“, nikdy to není snadné přijmout. Vy však musíte věřit, že je vaše kniha dost dobrá na to, aby prorazila.

Myslete na Rowlingovou – ji zpočátku odmítla celá řada literárních agentů (myslím, že většina se následně šla oběsit anebo tak učinili jejich nadřízení 🙂 ). Myslete také na to, že na samém začátku jsou všichni autoři neznámí. Nenechte nikoho, aby vás podkopal tím, že vám to bude předhazovat.

3) Vnitřní odolnost.

Tenhle bod úzce souvisí s bodem druhým. Nesmíte se vzdávat. Nakladatelství jsou zavalená rukopisy od dychtivých autorů. Česko je vzdělaná země a řada z nás touží po spisovatelských vavřínech. A proto tvoříme a zaplavujeme nakladatele svými výtvory. Proces v nakladatelství probíhá následovně: Když zašlete svůj rukopis, trvá velmi dlouho, než se mu vůbec dostane pozornosti. Ve chvíli, kdy se mu do rukou dostane váš rukopis, záleží v této chvíli pouze na něm, jestli mu dá zelenou anebo ne.

Což je to největší úskalí. Protože tady je to subjektivní. Já například, když jsem četla Hru o trůny, jsem byla napůl zhnusená a napůl znuděná. Dialogy mi přišly vesměs prázdné plkání, prokládané každou chvíli více či méně krutou vraždou, kterým často přihlížely děti (pokud je přímo nepáchaly). Kdybych byla redaktorem Hry o trůny já, NESCHVÁLILA bych ji. To si vždy představte, když dostanete zamítavé stanovisko. Každý máme nějaký názor. Musíte věřit, že jednou narazíte na redaktora, kterého vaše knížka skutečně osloví.

4) Více košíků na svá vejce.

Nikde není psáno, že smíte oslovit pouze jednoho nakladatele. Já jsem si na začátku myslela, že musím čekat na vyrozumění od nakladatelství, než můžu knížku nabídnout někomu dalšímu. To rozhodně není pravda. Je jen na vás, kolika nakladatelům svůj román pošlete. Můžete zajít do místního knihkupectví (či brouzdat na jejich stránkách), brát do rukou knihy podobného zaměření, jako je ta vaše, a vypisovat si, která nakladatelství je vydala. Nemá totiž smysl oslovit vydavatele, který se podobnou literaturou nezabývá.

Přestože vám spíše radím oslovovat více nakladatelů najednou, já sama jsem to dlouho nedělala. Měla jsem pocit, že budu vyvolávat dojem, že mi nejde o to vydat knihu právě u tohoto vydavatele, ale vydat ji za každou cenu. Také jsem se bála, že se nebudu umět rozhodnout, až moji knihu přijmou všichni. (Ach to ego 😉 ).  Až jsem si jednou uvědomila okolnosti zmíněné v bodě č. 3. Teprve pak jsem se rozhodla obesílat více nakladatelství najednou. A vyplatilo se to.

5) Trpělivost.

Pěstujte trpělivost. A tím myslím skutečnou trpělivost. Když jsem poslala svůj první román do nakladatelství, dychtivě jsem čekala, až zazvoní telefon. Samozřejmě, že jsem jim dala nějaký čas na přečtení. Konkrétně týden. Připadalo mi, že já přece knihu za týden přečtu a to u toho chodím do práce. A přečíst moji knihu přece JE jejich práce, takže by jim na to měl stačit den či dva. Ovšem po sedmi dnech se nic nestalo. Žádný telefonát, nic. Nic nenásledovalo ani po dvou týdnech. Ani po měsíci. Odpověď přišla za více než čtvrt roku – a zamítavá. Následná zkušenost mě naučila, že proces od zaslání rukopisu nakladateli po jeho schválení je velmi dlouhý. Můžete mluvit o štěstí, když dostanete odpověď za několik měsíců. Může to trvat i půl roku či rok.

Mně pomáhá jedna vychytávka, na kterou jsem přišla před pár lety. Když zašlu rukopis do nakladatelství, zasadím semínko nějaké květiny. Například slunečnice. Ukazuje mi, že je naivní čekat výsledek okamžitě. Mnoho dní se neděje vůbec nic. Pak se začínají objevovat zelené výhonky a rostlinka pomalu roste. Představuju si, že to symbolizuje proces, jímž můj rukopis prochází v nakladatelství. Až rostlina plně vzroste a rozkvete, měla by přijít vaše odpověď – nebo ji aspoň můžete začít vyhlížet.

Nejlepší by bylo úplně zapomenout, že jste nějakou knihu nakladateli vůbec poslali, a pokračovat v životě, jako by se nic nestalo. To se ale mnohem snadněji řekne, než udělá. 🙂

O konkrétním hledání nakladatele se dočtete v příspěvku Jak najít nakladatele pro svou knihu.