Pavel Hénik: Nedostatek sebekritiky je problém snad každého začínajícího autora

Pavel Hénik (1977) je autorem povídek i dvou románů – MANEKÝNI a KORPORAC€. V tomto rozhovoru se zaměřím právě na tento druhý román, který jsem nedávno přečetla jedním dechem.

KORPORAC€ je zvláštní kniha. Jiná. Skvěle napsaná. Čtivá. Postmoderní. Odehrává se v blíže neurčené budoucnosti, v odlidštěném přetechnizovaném světě. Rozhodně ji nezačínejte číst večer, když druhý den musíte brzo vstávat. Kniha totiž nejde odložit. 🙂

Děkuji Pavlovi, že si udělal čas pro zodpovězení několika otázek pro blog Odstartujte svoji knihu.

  • Co vás inspirovalo k napsání románu KORPORAC€?

Zjednodušeně řečeno aktuální dění kolem nás. Původním záměrem bylo vykreslení bizarního vztahu jedince a korporace, zejména kultu úspěšnosti. Čím déle jsem se ale tématem zabýval, tím více se mi do příběhu dostávala i provázanost na celou společnost. Žijeme v době zásadních změn, z nichž mnohé probíhají plíživě a o to více vrůstají do našeho podvědomí. Svět se neustále zesložiťuje, mnoho lidí z toho má strach, touží po ochraně, po bezpečí a po mesiášovi. Můj román je dystopií, v příběhu si hraji na blízkou budoucnost, ale řada kvazi-dystopických změn, o kterých píšu, už dávno proběhla nebo právě probíhá. Je to až děsivé.

  • Kniha je z části psaná v první osobě a z části v Er-formě. Proč jste se tak rozhodl?

S perspektivou vyprávění jsem si v tomto románu dost vyhrál. Jednotlivé kapitoly jsou psány z pohledu různých postav. Šlo mi o to knihu ozvláštnit a zároveň zkusit něco nového. Čtenář dlouho neví, kdo je vlastně hlavním vypravěčem příběhu. Navíc je děj prostoupen sérií zdánlivě neuspořádaných audio záznamů, které však postupně celý děj propojují a dávají příběhu širší smysl.  Střídání úhlů pohledů podle postav byla opravdu výzva, zejména dostat se do hlavy čtyř ženských protagonistek, ale o to víc mě psaní bavilo a věřím, že i pro čtenáře je tak vyprávění mnohem zajímavější.

  • Jak dlouho Vám trvalo román KORPORAC€ napsat? Máte nějakou psací rutinu, která Vám pomáhá nastartovat tvůrčí proces?

Po románu MANEKÝNI jsem přemýšlel, co dál. Vytáhl jsem ze šuplíku svou nikdy nevydanou prvotinu BRRRRĚNÍ, od základu ji pod dohledem zkušené redaktory přepsal a již po několikáté se ji pokusil vydat. Ovšem opět jsem byl zamítnut, což mě naštvalo natolik, že jsem natruc sedl k počítači se záměrem napsat v co nejkratší době filozoficko-dystopický thriller, o kterém jsem přemýšlel již několik let. Za tu dobu jsem měl příběh KORPORAC€ do detailu vymyšlený, udělal jsem spoustu rešerší, nakreslil si podrobný storyboard a měl jsem přes sto stránek poznámek a nahozených dialogů. Nastavil jsem si časový plán – tři stránky každý den, a když jsem to nestihl, o víkendu jsem musel dluh dohnat. Zpočátku to šlo ztuha, přinutit se každý den po práci sednout ke psaní a rozpohybovat mozkové závity, ale pak se z toho stala rutina. První verze KORPORAC€ tak vznikla za pouhých sedm týdnů, druhá a třetí verze mi pak zabrala několik měsíců.

  • Jak to šlo s hledáním nakladatele? Podle čeho jste se rozhodoval?

Jak jsem zmínil, má skutečná prvotina BRRRNĚNÍ dosud nevyšla. Byl jsem na ten text dost fixovaný, přes deset let jsem příběh přepisoval a opakovaně zkoušel zaujmout nakladatelský svět, ale nikdo neměl zájem vydat knihu o měkkých drogách od začínajícího autora.

Psaní jsem nevzdal a zkusil štěstí s románem MANEKÝNI, kteří jsou sice provokativní, ale přeci jen určení širšímu čtenářskému publiku. Oslovil jsem téměř všechna nakladatelství, která se zabývají českou beletrií. Byl to několikaměsíční vyčerpávající maraton, na jehož konci se ozvalo Nakladatelství Brána s přáním román vydat. Kniha vyšla, z čehož mám dodnes velkou radost, neboť mě to nakoplo do dalšího psaní. Ale nebyl jsem spokojen s obálkou a ještě i jinými zásadními věcmi, nicméně z další spolupráce stejně sešlo po změně majitele nakladatelství.

Po opakovaném neúspěchu s BRRRNĚNÍm už jsem se rozhodl neztrácet čas a energii doprošováním se jinde a román KORPORAC€ jsem si vydal sám. Mohl jsem si tak udělat vše po svém, ohlídat si redakci, korekci a sazbu, vybrat si grafika, papír, vazbu a vyladit obálku podle vlastních představ. Z výsledného produktu mám velikou radost.

A mimochodem, o BRRRNĚNÍ čtenáři nakonec přece jen nepřijdou, přepracované dílo vyjde v září také samonákladem v mém vlastním nakladatelství PELMEL, které jsem založil proto, že mě zkrátka baví vdechovat knihám život. 🙂

  • Co byste v tomto ohledu poradil začínajícím autorům, kteří se rozhodují mezi oslovením nakladatelství a vydáním samonákladem?

Vydat prvotinu u zavedeného nakladatele je velké vítezství, ale bývá to hodně dlouhá a složitá cesta, pokud tedy člověk nemá ohromné štěstí nebo známé příjmení. Rozhodně bych doporučil se obrnit vytrvalostí a trpělivostí a taky dát trochu stranou ego. Pak je potřeba si dobře ohlídat smlouvu a kvalitu provedení. Dnes to jde i snadněji, existují nakladatelské služby, které za poplatek vydají cokoli, nebo je taky v módě vydat si knihu sám přes crowdfunding. To je velmi lákavé, ale zároveň i nebezpečné. Vytištěná kniha ještě nedělá z člověka autora s velkým A. Důležité je získat na text odborný kritický názor a spolupracovat s opravdovými profesionály, nepodcenit profi redakci, udělat několik jazykových korekcí a nešetřit na obálce.

  • Co je pro Vás při psaní nejtěžší a co si naopak nejvíce užíváte?

Mě psaní baví hodně, a asi s jistotou nedokážu říci, co je pro mě nejtěžší. Možná čekání na zpětnou od beta čtenářů. Ale psaním to jen začíná. Podíváme-li se na celý proces, tak jak jsem již zmínil, za hodně těžké považuji najít nakladatele. Co je však ještě obtížnější, je dostat knihu ke čtenářům. Pokud nepatříte mezi pár vyvolených autorů, nakladatel vám většinou nijak zásadně s propagací a podporou prodeje nepomůže. Dostat knihu do rukou čtenáře je opravdu boj, a proto já si vážím každého jednotlivce, který si mou knihu přečte, nejlépe koupí a přečte a ještě doporučí dále.

  • Jaký knižní tip nebo rada Vám při psaní knih nejvíce pomohly?

Než mi vyšla první knížka, uběhlo přes patnáct let tvůrčího snažení. Není tedy divu, že mě občas přemáhalo zoufalství, zejména když přicházela zamítnutí od nakladatelů. Proto mám rád citát od spisovatele Michaela Stavariče „Odmítnutí je podmínka uměleckého růstu,“ který mi nejedenkrát pomohl restartovat vůli a nabrat sílu k další tvorbě. Měl jsem ten citát dlouho nalepený na stěně nad stolem. Pak se mi líbila kniha od Stephena Kinga „O psaní“, zejména její druhá půlka, která je plná skvělých rad, jako např. „Popis začíná ve fantazii spisovatele, ale končit by měl ve fantazii čtenáře.“ A tím se dostáváme k úspornosti psaní a škrtání. Asi nejlépe mě naučil škrtat René Nekuda ve svých kurzech tvůrčího psaní. Zpočátku jsem škrtání bral jako znásilnění svého génia, nyní mě naopak vykřesávání toho nejpodstatnějšího baví nejvíce. Zrovna připravuji k vydání ono BRRRNĚNÍ a po finální redakci jsem s odstupem půl roku vypustil ještě 25 procent. Dnes s oblibou říkám, že psát umí kde kdo, ale škrtat už málokdo.

  • Píše se Vám lépe ráno nebo večer? Jste skřivan nebo sova?

Jsem něco jako insomnický skřivan. Večer usínám blbě a někdy se mi stane, že raději sednu ke psaní, než abych se převaloval v posteli. O víkendech mi zase nedělá problém přivstat si, a píšu třeba hned od sedmi od rána a dokážu u toho vydržet až do večera. Jelikož přes týden normálně pracuji, nemám možnost si vybírat. Naučil jsem se prostě psát tehdy, když mám volno.

  • Jak reagujete na to, když se setkáte s kritikou? A jak na Vaše psaní reaguje rodina a přátelé?

Jelikož píši hodně provokativně, s kritikou se setkávám neustále a už jsem dost otrlý. Snažím se vždy rozlišovat, kdy se jedná o kritiku věcnou, a kdy jde jen o rýpání, protože jsem se někomu netrefil do vkusu. U MANEKÝNŮ byly některé negativní komentáře na Databázi knih hodně osobní, ale myslím, že to bylo dáno matoucí obálkou, která slibovala jiný žánr. Oba mé romány se umístily v anketě časopisu Reflex „nejhůře napsaná sexuální scéna roku“, MANEKÝNI dokonce na druhém místě. Beru to ale spíš jako reklamu a svým způsobem je to i čest. Moje maminka z toho byla poprvé vyděšená, ale podruhé už mi pyšně oznamovala, že jsem opět v Reflexu.

  • Prozradíte, kdo jsou Vaši betačtenáři? Podle čeho si je vybíráte?

Obyčejně nehledám „bety“ naslepo přes sociální sítě, protože k nim potřebuji mít osobní vztah. Jelikož se neustále bavím o knihách, tak jsem si kolem sebe utvořil okruh přátel, co čtou, často i sami píší, mají vyhraněný literární vkus, nebojí se dát zpětnou vazbu, ale umí být věcní. Zkrátka ideální bety. Nyní již považuji své betačtenáře za nedílnou součást svého týmu. Nezdráhám se říci, že zastávají roli „malého redaktora“, a zapracování jejich zpětné vazby považuji za jednu z klíčových fází svého tvůrčího procesu.

  • Kdybyste mohl potkat sama sebe, když jste s psaním začínal, co byste svému mladšímu já s odstupem let ohledně psaní poradil? A co byste poradil všem začínajícím spisovatelům?

Svému mladšímu Já bych určitě poradil, aby více četlo. Před deseti lety jsem více psal, než četl, kdežto dnes se to snažím lépe vybalancovat, ale pořád v tomto ohledu cítím jakýsi dluh. A to bych doporučil i začínajícím autorům – číst, číst a zase číst. Další důležitá věc, je skromnost a do jisté míry umravnění ega. Dříve jsem si myslel, že jsem spisovatel génius a že nakladatelé jsou tupci, kteří mou genialitu nevidí, ale když se dnes podívám na starší verze BRRRRĚNÍ, vyškrtal bych sedmdesát procent a zbytek radikálně přepsal. U některých začínajících autorů v diskuzích na sítích sleduji podobnou bezvýhradnou zahleděnost do vlastní tvorby.

Nedostatek sebekritiky je problém snad každého začínajícího autora. Občas si čtu ukázky, co dávají lidé na Facebook nebo na Pointu. Nezřídka jsou tam školácké stylistické chyby a hrubky a přesto pod text přistávají „lajky“. Zdvořilé pochvaly z blízkého okolí sice potěší, ale začínajícího autora nikam neposunou. Zato upřímný komentář od zdravě kritické bety je k nezaplacení. A poslední rada, je vytrvat, neustále se zdokonalovat a nenechat se odradit dílčím neúspěchem či zamítnutím. Psaní je dlouhodobý, často velmi osamělý a náročný proces, což krásně vystihuje citát již zmíněného Stephena Kinga: Psát beletrii je něco jako přeplouvat Atlantik ve vaně.

Děkuju za rozhovor!