O MNĚ

Kdo jsem a odkud přicházím – Moje spisovatelské vzlety a pády – Trable s nedotaženými konci – Příběh jedné napodobeniny – Past příliš pozitivního příběhu – Dopis, který mi otevřel oči – Útěk a návrat Nikki Slova, která jen tak nezapomenu Rada nad zlato – začni akcí! Šest let trucování – Průlom

Krásný den, moc mě těší Váš zájem o psaní knih a o mé stránky. Abyste věděli, kdo to k Vám promlouvá a přináší Vám rady a tipy, napsala jsem pro Vás svůj příběh. Pohodlně se usaďte a dejte si kávu či sklenku vína, protože jsem to pojala jako takové delší vyprávění 😊.

Takže.

Kdo jsem a odkud přicházím

Jmenuji se Veronika Matysová, narodila jsem se 18. dubna 1976 v Praze. Mám vydaných zatím celkem sedm knih – tři romány pro dospívající dívky (Patricie, Míša v síti a Nikki, vrať se), tři knížky pro malé děti (Poplach v Tabulkově, Pavoučí příběhy, Příběhy pavoučka Alfonse) a psychologický thriller pro dospělé (Pouštní včela). Více o těchto knížkách se můžete dočíst na mých stránkách www.veronikamatysova.cz anebo na Databázi knih.

Svou profesní dráhu jsem začínala v 90. letech jako novinářka. Pracovala jsem v tištěných médiích – v denících i tiskové agentuře vždy v redakci zahraničních zpráv a často jsem jezdila na Balkán (bylo to v době krátce po skončení tamní občanské války), odkud jsem působila jako zpravodaj z Balkánu pro rozhlasové redakce BBC a Radiožurnál.

Zároveň jsem si přivydělávala překlady knih, z nichž jsem své cesty na Balkán financovala. Knížek jsem přeložila na tři desítky, beletrii i literaturu faktu, pro děti i pro dospělé.

Po dokončení vysoké školy (vystudovala jsem moderní dějiny a mezinárodní vztahy na Karlově univerzitě v Praze) jsem přešla do diplomacie. Osud mě zavedl nejprve na sedm let do Bruselu do sídla Severoatlantické aliance, kde jsem měla na starosti evropskou bezpečnost, a nedávno i do Paříže do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, kde dělám rozvojovou a ekonomickou diplomacii.

Mám velké štěstí, že ve své práci po celou dobu potkávám velmi zajímavé lidi, kteří jsou mi mnohdy inspirací pro psaní, či mi s ním v různých fázích dovedli skvěle poradit.

A teď to nejdůležitější…

…moje spisovatelské vzlety a pády

Po tom, stát se spisovatelkou, jsem začala toužit již během dospívání. Po celou střední školu, kterou jsem nenáviděla, jsem podnikala své první knižní pokusy.

Když nepočítám svou první „divadelní hru“ Tajemná noc, kterou jsem napsala v devíti letech pro loutkové divadlo (pokochat se tím veledílem můžete zde 😊 ), se skutečným psaním jsem začala na konci základní školy. Nejprve jsem zkoušela komiks, ale zdržovalo mě pomalé kreslení obrázků.

Trable s nedotaženými konci

Mou první již normálně psanou knížkou byl tedy román o holčičce z dětského domova s názvem Hanka. Zůstala bez konce, protože jsem si na sebe ve svých čtrnácti letech vzala příliš těžké sociální téma. Přesto od této knížky datuji začátek svého psaní, protože jsem napsala několik kapitol a budovala příběh, aspoň do té míry, jak jsem to ve čtrnácti dovedla.

Následovalo několik nedokončených „knih“ – Roman a hvězdy o lásce mezi chlapcem a dívkou, které zajímá astronomie (jež patří mezi mé koníčky dodnes), Dvojčata o – nepřekvapivě – velmi rozdílných dvojčatech Veronice a Dominice (hádejte, která z nich byla ta cool) či Poslední den na slunci o drogově závislých dospívajících, kterých v té době kolem mne přibývalo mezi kamarády i spolužáky, a o nebezpečí sekty pro mladé lidi s problémy.

Žádná z nich se nedočkala konce a ve mně postupně narůstala frustrace z toho, že neumím vystavět příběh od začátku do konce. Dělala jsem tu zásadní chybu, že jsem si ho před vlastním psaním nerozplánovala.

Příběh jedné napodobeniny

V té době – to už mi bylo 16 let, jsem zbožňovala román Ericha Segala Love Story, tehdy vydaný v češtině jako Příběh jedné lásky. Četla jsem ho stále dokola, až jsem dostala nápad vystavět vlastní příběh podle něj.

Postupovala jsem kapitolu po kapitole a napsala tak svůj první dokončený román Když jsou na to dva. Tenkrát mě zajímaly i rasové problémy, a tak knížka vypráví o lásce mezi bělošskou dívkou z prestižní střední školy (samozřejmě v Americe) a chudým černošským chapcem, kterým rodina té dívky nepřeje, a tak spolu utečou z domova a překonávají těžkosti.

Knížku jsem se odhodlala dát přečíst několika kamarádům a příbuzným, ale nezaznamenala jsem moc nadšené reakce. A já jsem postupně pochopila proč. Nedala jsem do ní sebe. I tak je ale Když jsou na to dva moje první dokončená kniha a mám ji ráda, přestože jsem se nikdy nepokusila o její vydání. Mimochodem, je pojmenovaná podle anglické písně Tiny Turner It takes two.

Past příliš pozitivního příběhu

O struktuře psaní příběhu jsem už měla jasněji, když jsem se pustila do zpracování své další knížky, kterou jsem posléze pojmenovala podle písničky Cathy Dennis Just Another Dream (Jenom další sen). Vyprávěla o mém americkém snu.

V Praze bylo tehdy všechno šedé, psaly se první roky postkomunistické éry, ale pozůstatky minulého režimu byly všude, zejména v mé střední škole, kde se profesorský sbor ani trochu neobměnil. Neuznávali, aby někdo měl vlastní názor, nezajímalo je, co si o čem žáci myslí, byla to jen depresivní dřina.

Na některé předměty ani nebyly učebnice, ty z komunistické doby se musely přepsat, a tak nám veškerou látku učitelé diktovali. Nestíhala jsem to zapisovat, protože mi každou chvíli myšlenky někam uletěly, velké kusy látky jsem se tak neměla z čeho učit, a to, co jsem zapsané měla, jsem po sobě jen stěží přečetla. A tak jsem se postupně přestala učit, začala jsem chodit za školu, známky se mi prudce zhoršily a já snila o tom, že uteču do Ameriky.

Ve škole nám profesoři neustále opakovali, že nejsme k ničemu a že nic nedokážeme. Kdykoli jsme projevili jakoukoli iniciativu, byla okamžitě potlačená. Moje psaní knih je nezajímalo, prý mě jen odvádělo od učení. Já jsem se ale neučila proto, že ta škola byla obecně jedna velká deprese – aspoň pro mě. Já jsem se ale neučila kvůli jejich přístupu, ne kvůli psaní. Věděla jsem, že já toho rozhodně dokážu spoustu, a říkala jsem si, že jestli kvůli tomu musím odjet do Ameriky, tak budiž.

Naštěstí se ale ukázalo, že učitelé neměli pravdu. Našla jsem svou Ameriku v Praze, když jsem hned po konci gymnázia našla práci jako novinářka zahraniční redakce díky své skvělé angličtině, kterou v té době ještě neuměl kdekdo.

Dopis, který mi otevřel oči

Protože jsem si přesně vysnila, jak bude můj život v Americe vypadat. Cesta tam bude dobrodružství, okamžitě tam najdu práci (jako au-pair), ve skvělé rodině se skvělými dětmi ve slunné Kalifornii na pobřeží, vzápětí se zamiluju do krásného mladého muže a… sepsala jsem to do knížky.

Pro mě ta knížka byla perfektní. Četla jsem si ji pořád dokola a snila svůj sen. Problém byl, že z čtenářského hlediska byla neskonale nudná. Nebyla tam žádná nebezpečí, žádné nahoru-dolů, žádné prohry, vše jen růžové. Dala jsem to přečíst své kamarádce Pavle a čekala mě krutá rána, když mi Pavla pověděla o mé „knížce“ pravdu.

Protože věděla, že mě to zabolí, nechtěla mi to říkat do očí a raději mi napsala dopis. Mám ho dodnes schovaný. Napsala mi v něm, že když v knize není něco negativního, když se čtenář o hlavní hrdiny nebojí, tak to prostě není zajímavé.

Zde je jeho přepis:

Ahoj Verčo! Je právě 20:44 a já jsem dočetla Tvou knihu. Chtěla jsi vědět, jaký mám na ni názor. Myslím, že by se mi to blbě říkalo, tak raději píšu. Mám pocit, že bude lepší, když napíšu pravdu. Nemusíš se mojí kritikou vůbec zabývat, asi tomu moc nerozumím, ale jako nejlepší kamarádka (aspoň doufám) Ti to raději řeknu. Ta kniha není špatná, nápad je celkem fajn, ale je strašně naivní a kladná. Té hlavní hrdince všechno vychází, takže tam v podstatě není nic, co by člověka nadchlo. Myslím tím nějaká zápletka, která by člověka donutila sedět a číst a nic jiného nevnímat. Můžu přestat číst a za rok se k tomu vrátit a nic neztratím. Abych řekla pravdu, úplně jsem se u toho rozčilovala. Neber si to nějak osobně, nechci Ti podrážet nohy hned na začátku, ale taky nechci, aby ses případně zklamala a zatvrdila, kdyby Ti od toho vydavatele přišla záporná odpověď.

Tenkrát jsem s psaním chtěla nadobro skončit, protože „na to prostě nemám“. Bylo mi 17 let a všechny mé pokusy o napsání knížky skončily nějakým fiaskem. Po nějaké tři týdny, co jsem se ve svém žalu nimrala, mi ale Pavlina slova vrtala hlavou.

A dostala jsem chuť se přece jen nevzdat a zkusit psát dál. Vpřed mě vedla vidina toho, že i já jednou budu v rukou držet knihu, která na obálce ponese mé jméno.

Útěk a návrat Nikki

A tehdy se konečně dostavil můj první knižní úspěch. Od svých čtrnácti let po téměř celé dospívání jsem si před usnutím vždy představovala jeden příběh. Vyprávěl o dívce z dětského domova (vrátila jsem se ke svému původnímu tématu, které mě zajímalo odjakživa) jménem Vinnie, která dovedla krásně tancovat a snila o tom, že ji adoptuje jedna slavná zpěvačka, a ten sen se jí pak splní, jenže se ukáže, že ani splněný sen nemusí znamenat štěstí. Knížku si můžete zdarma stáhnout zde.

Snila jsem ten příběh několik let a měla jsem natolik propracované vztahy s tou zpěvačkou i s kamarády v tom příběhu, až se mi to občas pletlo s realitou. Když mi bylo 17 let a přistihla jsem se, že se už hodně trápím vymyšlenými vztahy z toho snu, rozhodla jsem se z toho příběhu odejít. Prostě ho přestat snít. Začít se víc věnovat realitě.

Rozhodnutí to bylo tvrdé, nicméně se mi ho povedlo uskutečnit. Zdálo se mi ale škoda ho nechat být. Byl tak propracovaný!

A tehdy mě napadlo zkusit ho zpracovat jako knížku. Trápení v ní bude spoustu, takže se čtenář jistě nudit nebude! Hned jsem se do toho pustila. Protože s jménem Vinnie jsem tehdy žila příliš úzce po několik let, rozhodla jsem se hlavní hrdinku přejmenovat tak, aby nikdo nepoznal, že jsem to já.

A tak jsem vybrala jméno Nikki. Vtipné, co? Vůbec mi nedošlo, že to právě vypadá jako část mého jména. 😊 Vybrala jsem to podle jedné tanečnice, která byla v týmu té mé oblíbené zpěvačky, na níž se můj sen zakládal.

Slova, která jen tak nezapomenu

Knížku jsem napsala za necelé čtyři měsíce. Byly to zrovna maturitní měsíce, takže maturita dopadla, jak dopadla. To ale pro mě rozhodně nebyla priorita 😊.

Nicméně během maturity se stala jedna věc, která mé odhodlání vydat se na spisovatelskou dráhu ještě posílila. Slohové práce mi odjakživa šly výborně. Ale nebavily mě popisy. Sama vnímám svět prostřednictvím příběhů, děje a akce, nikoli toho, jak kdo nebo co vypadá. A při maturitní slohové práci zrovna na mě vyšlo téma popis obrázku.

Nechtělo se mi do toho. Nudilo mě to. A napadlo mě, jak si to ozvláštnit. Ano, popíšu obrázek. Ale využiju toho, že je na něm nějaký chlapec (sedící opřený o strom), a přimyslím si k tomu jeho příběh, který vylíčím jako akci vrcholící právě tím, že sedí u toho stromu.

S napětím jsem čekala hodnocení. Profesorka češtiny mě nenáviděla a já jí to plnou měrou oplácela. Nebála jsem se říkat jí svůj názor, což ona nesnášela. Proto jsem na její hodiny moc nechodila, a když už jsem tam byla, téměř vždy mezi námi došlo k nějakému střetu. Takže mě velmi zarazilo, když jsem na své maturitní slohové práci (ze které jsem dostala za jedna) našla poznámku: „Skvělá práce se slovy, vidím tu spisovatelský talent.“

Tehdy se se mnou radostí zatočil svět. Chtěla jsem si tu práci odnést, ale nedovolili mi to. (A kopírky tenkrát nebyly běžné.) Řekli, ať si zavolám za pět let, kdy se bude posuzovat, co nechat uložené a co skartovat. Nevydržela jsem to a zavolala za tři. A tehdy mi řekli, že už je to dávno skartované. Tenkrát byla ta škola nejblíž tomu, abych ji podpálila (a že k tomu neměla daleko po celou dobu mého studia) 😊.

Nicméně mnohem důležitější bylo, že moje nová knížka byla na světě a dala jsem ji znovu přečíst Pavle. Věřila jsem totiž, že mi poví pravdu.

A Pavle se Nikki, vrať se, moc líbila! Odhodlala jsem se a dala ji přečíst dalším kamarádům a měla jsem veskrze pozitivní ohlasy.

Rada nad zlato – začni akcí!

I přesto, že jsem se naplno věnovala hlavně psaní, jsem složila maturitu a našla práci jako novinářka. Byla jsem tehdy moc šťastná. Trápení na střední škole skončilo a přišla vytoužená svoboda – první zaměstnání a navíc spojené s psaním (krátce jsem pobyla ve Večerníku Praha, než jsem se nastálo zaměstnala v České tiskové agentuře), první opravdové peníze, první pronajatý byt, zkrátka vše, co jsem si představovala ve své „Americe“. Na vysokou školu jsem chtěla jít až později, až k tomu dozraju (stalo se tak čtyři roky poté).

V tiskové agentuře jsem měla štěstí na skvělé kolegy. Jana, Míra, Jarka a další všichni rukopis Nikki četli a i zde jsem nacházela pozitivní reakce, přestože se vesměs jednalo o lidi starší a zralejší, než jsem byla já (byla jsem tam ve svých 18ti letech nejmladší). Jana mi zůstala dodnes jako moje hlavní beta čtenářka, četla a upravovala mi postupně všech sedm mých vydaných knih.

Můj tehdejší kolega Libor Dvořák, nyní zpravodaj Českého rozhlasu, mi navíc dal neocenitelnou radu, co se týče struktury mého románu. Řekl mi, že mám moc pomalý rozjezd. Popisovala jsem v knize minulost postav a čtenář si tak na příběh musel chvíli počkat. Libor mi poradil, ať začnu rovnou akcí, ať hodím čtenáře takříkajíc do vody a pěkně ho v tom vymáchám.

Nejprve jsem si myslela, že se mi to nepodaří. Otevřít znovu již hotový román, jednu z kapitol zprostředka posunout na začátek a odvíjet příběh z toho bodu? Myslela jsem, že to nedokážu. Ale ukázalo se, že jsem to dokázala. A ohlasy na můj rukopis pak byly ještě lepší.

Poprvé v mém životě tak skutečně vyvstala otázka: Jak najít a oslovit nakladatelství?

Šest let trucování

Znovu přišel na scénu Libor Dvořák. Dal mi kontakt na tehdejší šéfredaktorku Albatrosu, které jsem svůj rukopis poslala. Čekání na odpověď bylo trýznivé. Měla jsem naivní představu, že si to paní šéfredaktorka přečte za víkend a okamžitě poté mi odpoví (a samozřejmě napíše, že kniha je skvělá a že ji vydá, jak jinak?).

Odpověď přišla asi za dva měsíce, což – jak se ukázalo – je pro nakladatelství ještě velmi rychle. A zněla: NE, knihu nevydáme. Důvod? Je určena dospívajícím dětem a nemá happy end. Deseti, dvanáctileté děti musejí mít happy end.

Ať už měla pravdu či nikoli, faktem bylo, že můj rukopis četli jenom dospělí, žádné dítě. Takže jsem neměla jak toto tvrzení potvrdit či vyvrátit.

Opět jsem se vůči psaní zatvrdila. (Z toho si, prosím, příklad neberte, a nenechte se jednotlivými prohrami odradit!) Nechala jsem rukopis Nikki ležet ŠEST LET nedotčený.

Průlom

Až se mi jednou dostal opět do rukou a já jsem si ho se zvědavostí a odstupem znovu přečetla. A zarazila mě jedna věc. V mé hlavě příběh pokračoval. Nekončil smutně jako rukopis, který jsem držela v rukou. Vinnie – tehdy už Nikki – zažila další dobrodružství a nakonec se vrátila domů. Takže v mé hlavě příběh happy end měl!

Sedla jsem a dopsala nový konec. Přibyla asi pětina knihy. A pocítila jsem chuť se znovu pokusit o její vydání. V té době jsem pracovala na vedlejší úvazek jako překladatelka pro nakladatelství BBart. Jeho šéfredaktor byl ochotný se na Nikki podívat.

A konečně jsem uslyšela to nádherné ANO. Nikki, vrať se, vyšla v roce 2000, v mých 24letech, šest let po svém napsání.

Nikki, vrať se, byla moje první vydaná kniha. Následovalo šest dalších, o okolnostech jejichž vzniku sem napíšu již brzy.