Nepopisujte, rozehrávejte!

V angličtině se tomuto základnímu poučení pro spisovatele říká „show, don’t tell“. Jeho smysl je prostý – nebuďte zbytečně popisní tam, kde můžete danou situaci rozehrát. Nejenže bude děj pro čtenáře živější a zábavnější, ale získáte tím i příjemný efekt v podobně (mnohem) delšího rukopisu.

Pro mě byla tato rada naprosto neocenitelná zejména při psaní mého prvního románu pro dospělé čtenáře. U dětských knih, i u příběhů pro dospívající, jsem neměla problém s délkou. U takových knih se neočekává, že budou příliš dlouhé. Když jsem se však dopsala svůj první román pro dospělé, zjistila jsem, že je jeho délka pro tento žánr nedostatečná. Byl vlastně ještě kratší, než byly moje knížky pro teenagery, a to už bylo na pováženou.

Kniha se mi však zdála hotová tak, jak byla. Měla jsem dojem, že nejde nikde prodloužit. Tehdy jsem se vydala hledat nápady na internetu. A našla jsem jich spoustu. Postupně je tady představím. Nejprve bych se chtěla zastavit právě u tohoto pravidla s rozehráváním situací.

Když začínáme psát, popisný způsob je na první pohled jednodušší: Když Zuzana přišla domů a našla Pepu, jak sedí u televize a popíjí pivo, velmi se rozzlobila. Všude v bytě byl nepořádek. Pepa jí dal pořádně od plic vědět, co si o ní myslí. Pohádali se, a on pak odešel ven a práskl za sebou dveřmi.

Situace je to jasná, Zuzana se zlobí na Pepu, ten se na ni urazí a odejde. Něco tam ale chybí – dynamika, prudkost děje, emoce.

Zkuste se podívat na stejnou situaci, kterou byste rozehráli třeba takto:

Ozvalo se cvaknutí zámku a ve dveřích se objevila Zuzana. Odložila těžké tašky s nákupem na podlahu v předsíni a zaklela při pohledu na zablácené Pepovy kanady, které ležely pohozené na jejích nových lakovaných balerínkách. Vytáhla jednu svou botu, sevřela ji opatrně mezi dvěma prsty jako mrtvou krysu, a vešla s tím do obýváku. Spatřila Pepu, jak sedí u televize a popíjí pivo, netečný k nepořádku, který panoval všude kolem. Něco v ní povolilo a balerínku po něm hodila.

„Au!“ vykřikl spíš šokovaně, protože nedala do rány příliš síly a úder nemohl tolik bolet. „Co to, proboha, vyvádíš?“

„To máš za ten bordel tady!“ vykřikla Zuzana. „Celej den si jenom válíš šunky a já abych se starala!“

„Jo? Ty se tak staráš, jo?“ přešel Pepa do protiútoku. „Kdys byla až doteď? Nekončíš snad v práci v pět? Teď je skoro sedm! S kým ses to zas tahala?“

„Už toho mám dost! Sbal si svoje věci a vypadni…“

A tak dále. Hádku můžete pěkně barevně vylíčit, nechat působit emoce, pěkně pustit Zuzku, aby si na Pepovi vylila všechny své frustrace a vám tak naskočila spousta nových odstavců.

Já sama mívám sklony popisovat, místo abych rozehrávala. Když dopíšu rukopis, přečtu si ho po sobě a vyznačím všechna místa, která lze rozehrát. Pak jedu „druhé kolo“ a jednotlivé situace rozehrávám.

Je to rozhodně zároveň zábava. Napoprvé můžete třeba napsat „Přišla k němu domů a pak si povídali o své minulosti i o svých snech a přáních.“ Vlastně jste tím spláchli celovečerní program jednou větou. Jen si ale představte, jaké možnosti vám dává to celé skutečně rozehrát! Představíte tím své hrdiny více do hloubky a navíc získáte spoustu textu navíc.

Také se však stává, že v „zápalu boje“ nechci hned scénu rozehrát, protože potřebuju zachytit nějaký příběh jako celek, než mi z hlavy vyprchá. Pak se opět uchyluji k popisování – klidně použiju obrat „a pak se pohádali“ a píšu dál, do závorky si ale udělám poznámku rozehrát. Vím, že až nastane pravý čas i nálada, k těmto místům se vrátím a pak pořádně popustím uzdu své fantazii.

Takže se vraťte na začátek svého rukopisu, vezměte tužku a začněte vyznačovat. Neudiví mě, když se vám rukopis třeba až zdvojnásobí!