Nástrahy, které číhají na začínající spisovatele

V minulém článku jsem slíbila, že se s vámi podělím o poučení z několika knih, které se mi v mých spisovatelských začátcích nepovedlo dokončit. Nebo se mi to sice pak už podařilo, ale jako kniha to stejně moc nefungovalo.

Tenkrát jsem ještě nechápala, proč tomu tak je. Dnes, po téměř třech desítkách let zkušeností s tvůrčím psaním, v tom mám jasno. V tomto článku se s vámi o tom podělím, abyste se vy mohli těchto chyb vyvarovat.

Hanka aneb Smělý začátek bez konce.

Román o šestileté Haničce z dětského domova, se kterou se seznámí čtrnáctiletá vypravěčka knihy, začne s ní kamarádit a postupně odhaluje hrůznou minulost děvčátka.

Román Hanka jsem začala psát ve čtrnácti letech. Chtěla jsem si přečíst příběh o dětech z dětského domova, ale nic takového jsem nenašla. Proto jsem se rozhodla si ho sama napsat.

Častým důvodem, proč lidé začínají psát, je chuť si něco takového přečíst.

Tenkrát jsem si to poznamenala do deníku tajnou abecedou. Kdyby někdo náhodou můj deník četl, aby to o mně nezjistil. 🙂 Netuším, proč mě toto téma v tak raném věku napadlo, až na to, že mě osudy opuštěných či týraných dětí vždy zajímaly.

Od raketového startu po… zásek.

Hrozně jsem si psaní užívala. Postavy byly pro mě jako živé. Čtrnáctiletou hrdinku jsem navíc pojmenovala Veronika, protože jsem zároveň byla vypravěčkou knihy. Měla jsem pocit, že tak v knize líčím své vlastní prožitky.

Na samém začátku byly jen dvě hlavní postavy, cítila jsem ale, že je potřeba přidat klíčovou přísadu každé knihy.

Klíčovou přísadou každé knihy je KONFLIKT.

Vymyslela jsem tedy vedlejší postavu – romskou holčičku Lindu, která přišla do dětského domova nově a čtrnáctiletá vypravěčka se o ni také začala zajímat. Hanička se z žárlivosti začala chovat k Lindě velmi zle.

Skutečná krize v příběhu ale nastala tehdy, když na jedné procházce potkaly Hančinu matku, z které měla Hanička hrůzu. V šoku se dívka svěřila, že její matka, zřejmě v opilosti, zabila jejího ročního bratříčka. Hanička pak skončila v dětském domově.

V tomto bodě jsem se zasekla a nemohla pokračovat dál. Jako bych závisela na tom, že mi toho Hanička vyzradí víc, ale ta už pak jen mlčela jako hrob.

Dějový oblouk jako klíč k úspěchu

Zajímavé je, že jako řada začínajících spisovatelů jsem Hanku psala v první osobě, tedy v ich-formě. Na spisovatelských workshopech opakovaně slýchám, že psát v ich-formě je těžší než v er-formě, neboli v osobě třetí. Přesto se k tomu začátečníci často uchylují, protože mají pocit, že se tak lépe vžijí do hlavní postavy.

Hlavní problém byl ale jinde. V té době jsem ještě netušila nic o dějovém oblouku. Prostě ke mně v mých představách přišly hlavní hrdinky a já jsem den za dnem začala odvíjet jejich příběh.

Znala jsem pouze minulost Haničky, tedy spíše jsem ji tušila. Důvod, proč skončila v dětském domově. Neměla jsem však promyšlené, o co má vlastně v knize jít. Kam má příběh dospět.

Po několika měsících marného snažení se pohnout z místa jsem musela vyhlásit porážku. Moje první kniha zůstala nedokončená.

Roman a hvězdy aneb Prostředí příběh nedělá

Příběh o lásce dospívající dívky a chlapce z prostředí astronomického kroužku na hvězdárně.

Knihu Roman a hvězdy jsem začala psát po neúspěchu s knihou Hanka, stále ještě ve čtrnácti letech. Už několik let mě zajímala astronomie, o kterou jsem se začala zajímat krátce po přeletu Halleyovy komety (dodnes je vesmír mým koníčkem).

Tuto knížku už jsem psala ve třetí osobě, což mi umožňovalo popisovat i ty situace, u kterých se hlavní hrdinka přímo nenachází.

Měla jsem ale rozpracované především prostředí hvězdárny. Hlavní hrdinka (opět pojmenovaná Veronika, což mě zpětně celkem udivuje) začala chodit do astronomického kroužku, kde se zamilovala do chlapce Romana. Psala jsem o jejich seznamování, o tom, čím se zabývají v kroužku. Konflikt v příběhu spočíval v tom, že Roman byl pro hlavní hrdinku nedostupný.

V jednu chvíli jsem si však uvědomila, že vlastně nevím, jak pokračovat.

Dvojčata aneb Když lezete pořád do stejné řeky

Příběh o dvou identických dospívajících dvojčatech, Dominice a Veronice, které nemohou být rozdílnější.

Poslední z „velké trojky“ mých prvních nedokončených knih. Prakticky stejná situace jako u předchozích dvou. Měla jsem vymyšlené hlavní hrdinky, které se přistěhovaly na jedno pražské sídliště a začaly se tam seznamovat s lidmi.

Příběh byl postavený na jejich odlišnosti. Mým cílem bylo ukázat, že je jedno, zda jste cool komunikativní šik extrovert nebo nenápadný nejradši-sám-se-sebou-čas trávící introvert. Avšak co měl příběh propracované v postavách, to mu chybělo v zápletce.

Tak a dost

Nápady na nové příběhy mi nechyběly. Začala jsem psát Poslední den na slunci o dospívající dívce, co se dostane do sekty. Pak Podezření o smyšleném zpěvákovi na motivy Elvise a ženě, co odhalí tajemství jeho fingované smrti. Potkal je stejný osud jako „knihy“ předchozí.

Se spisovatelstvím jsem to myslela vážně a hrozně mě trápilo, že se mi knihy nedaří dokončovat. Až jsem jednoho dne dostala spásný nápad, díky kterému se mi to dařit začalo. Objevila se však další úskalí. O nich – a o tom, jak se podobných chyb vyvarovat, vám povím příští týden.

Shrnutí aneb Hlavní problémy, proč mé první knihy zůstaly nedokončené

  • Psaní bez promyšleného základního děje.
  • Chybějící základní osa příběhu, tedy co bude na začátku, co uprostřed, a jak by měl přibližně končit.
  • Propracovaná pouze současnost postav (vzhled a povaha).
  • Nepromyšlená motivace a cíle postav.
  • Příliš složité téma.

Na tyto věci se postupně podrobně podíváme v rámci Akademie psaní, která zde odstartuje 20. 02. 2020 v 20:20 úvodním videem.

A na závěr samozřejmě ještě Příběhové kostky. Dnes s patrnou kriminální zápletkou a možná i s fantasy motivy!

Těším se na vás zase za týden!

 

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.