Dodržujte toto pravidlo, chcete-li uspět jako spisovatel

Nikdo tě nezná – nikdo ti to nevydá! Nemáš žádné konexe! Knih je na trhu strašně moc, proč by měla uspět ta tvoje? …Tohle téma je blbost, nikoho to nezaujme! Nikdy se ti to nepovede napsat!

Zní vám to povědomě?

V dnešním článku se k vám obracím s důležitým poselstvím. Psaní knih je krásný koníček, který mně samotné přináší spoustu radosti už skoro třicet let. Nezřídka s sebou ale často nese spoustu frustrací, a s tím se dá bojovat především jedním konkrétním způsobem:

Věřte sami v sebe a ve svou knihu.
Pokud v sebe nevěříte vy sami, kdo jiný ve vás má věřit?

„Většina z nás nejraději sedí pěkně v závětří a pozoruje, jak to s těmi ve větru cloumá. Případně radí. Dokud je nezačne zneklidňovat krůček nebo dva, které se tomu vrávorajícímu třeba už už podaří. Pak přímo vyskočí ze svého závětrného místa a se smrtelným zaujetím hájí – svůj vlastní klid…
Jako by člověk nemohl něco zkoušet jen tak sám pro sebe.
Ospravedlňují své nicnedělání. Nejpohodlnější role kritiků.“
/Radek John: Džínový svět/

Když chcete psát – a hlavně vydávat knihy, je tenhle přístup důvěry sama v sebe opravdu podstatný.

Sama jsem si prošla dlouhým obdobím v letech dospívání, kdy mi okolí tvrdilo, že nemá smysl snít o vydání knihy, když je člověk „no name“. Slýchala jsem spoustu nesmyslů, které mě měly odradit od nevyhnutelného zklamání. Někdy vás totiž lidé odrazují právě proto, že to s vámi „myslí dobře“.

Nikdo tě nezná – nikdo ti to nevydá!

Jsem holka z Jižního Města narozená do úplně normální rodiny, neznámá autorka bez konexí. Někdo jako já si přece nemůže myslet, že nakladatelství bude mít zájem jeho dílo vydat!

Jistě, úspěch nepřišel přes noc. Musela jsem hodně psát a hodně se učit o stavbě příběhu a různých formách vyprávění, než se moje románová prvotina dočkala vydání. No a dnes mám knih vydaných sedm.

A teď už zpět k výhradám, jimiž se vás mohou lidé snažit srážet:

Nemáš žádné konexe!

Chceš-li vydat knihu, musíš mít konexe (to slýchám dodnes). Knihy Radky Třeštíkové údajně vycházejí proto, že je to snacha „té slavné Třeštíkové“. Vieweghova první kniha údajně vyšla proto, že pracoval jako redaktor v nakladatelství.

Když těmto kritikům namítám, že knihy Třeštíkové se mi líbí (až na nejnovější Veselí, do něhož se mi zatím nedaří začíst), oni opáčí, že existuje spousta mnohem lepších autorů, kteří ale nemají tuto prvotní výhodu, díky níž projdou nakladatelským sítem.

Samozřejmě, pokud nemáte známosti, můžete čekat na odpověď z nakladatelství i několik měsíců – takhle holt nakladatelství pracují. Nemáte-li konexe, nemusí přijít odpověď obratem. Pokud máte pocit, že vám neodpovídají, nebojte se je zaurgovat, ať už mailem nebo i telefonicky.

Knih je na trhu strašně moc, proč by měla uspět ta tvoje?

Otázka také je, jak definujete úspěch. Knihu dopsat, nechat si ji svázat do knižní podoby v nějakém knihařství (kde vážou například diplomové práce) a věnovat ji svým nejbližším? Vydat knihu samonákladem a sám ji propagovat? Vydat knihu v nakladatelství? To vše jsou úspěchy, jenom různé formy.

Navíc, když knihu píšete především sami pro sebe, její dopsání pro vás bude skvělou odměnou. To nemůžu víc zdůraznit. Jakmile píšete z vnitřní potřeby, srdcem, nemůžete být neúspěšní. Protože ten příběh je hlavně pro vás. Vše ostatní už jsou jen třešinky na dortu.

Další častá výhrada zní…

…Tohle téma je blbost, nikoho to nezaujme!

To, že nezaujme dotyčného, neznamená, že si téma své čtenáře nenajde. Pokud téma zajímá vás, vsaďte se, že zajímá ještě i někoho jiného.

Nikdy se ti to nepovede napsat!

Obdoba předchozího. Skutečně se může stát, že si vezmete na bedra moc složitý námět, na který zpočátku nestačíte. To ale neznamená, že se o to nemáte pokusit. A pokud se to nepovede hned, rozpracovaný text určitě nezahazujte. Až naberete více zkušeností, zkusíte to znovu a tentokrát už to jistě půjde lépe!

Co nás učí Felix Felicis

Napsat tento článek mě napadlo, když jsem již poněkolikáté četla šestý díl Harry Pottera. Pamatujete na scénu, kdy se Ron uchází o roli brankáře ve famfrpálu, ale nevěří si a kvůli tomu dělá chyby? Když pak jde do tuhého, Harry předstírá, že mu do džusu nakapal lektvar štěstí, Felix Felicis. Ron nápoj vypije a všechny góly s přehledem chytí.

Protože nepochybuje. Věří v sebe. Díky tomu uspěje, navzdory posměváčkům a těm, co se ho pokouší srážet. Pokud jste nečetli, můžete tu scénu shlédnout i na YouTube.

Pokaždé, když o sobě budete pochybovat, si na to vzpomeňte. Pamatujte na to, proč jste s psaním začali, a jak naplňující dokáže být. A rozhodně se nenechte odradit! 🙂

A tady i slíbené další Příběhové kostky!

Těším se na vás zase za týden!

 

 

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.