Devět chyb, které dělají začínající autoři

Od chvíle, co jsem začala pomáhat začínajícím autorům s jejich psacími počátky, si více všímám problémů, se kterými se lidé při psaní své první knížky obvykle potýkají. Postupně jsem objevila devět největších chyb, které autoři-začátečníci dělají. A kafe rozlité na vytištěný rukopis je jen to nejmenší 🙂

1) Nevěří si

Často se setkávám s jedním konkrétním problémem – přestože v sobě někteří lidé nosí příběh, nevěří si, že na to mají, aby jej přetavili v knížku. „Chtěl bych psát, ale jsem hasič, copak někdo jako já může napsat knihu?“ prohlásil jeden můj známý. Každý ale může napsat knihu, když se bude upřímně snažit. Už jen proto, že pokud (nebo spíš bych měla říct dokud) nenapíšete bestseller, tak vás psaní nebude živit a budete k tomu muset mít nějaké jiné zaměstnání. Je úplně jedno, jaké bude. Psát příběhy vedle toho může každý.

2) Věří si až moc

To je druhá kategorie, se kterou se setkávám, i když v mnohem menší míře než ta první. Jsou to většinou lidé, kteří už znají někoho, kdo píše, anebo mají zajímavé zaměstnání, které je velmi inspirující na příběhy – a kromě toho mají velké mínění i sami o sobě. Často prohlašují: „Jestli by měl někdo napsat knihu, pak jsem to já.“ Nebo ještě spíš: “Jednou taky napíšu knihu.” Nikdy ovšem nenapíšou ani čárku – buď si věří natolik, jako by už měli vydaných několik bestsellerů, a tak už se vlastně o to ani nemusí snažit, anebo čekají na vhodný čas, a tím prošvihnou svou životní příležitost. Což mě přivádí k následujícímu bodu…

3) Čekají, až budou mít ideální podmínky pro psaní

„Budu psát, až budu mít čtrnáct dní v kuse volno.“ „Začnu psát, až děti vyrostou.“ „Budu psát, až budu mít víc peněz a nebudu muset tolik pracovat.“ Poznáváte se v některém z těch výroků? Anebo máte nějakou vlastní výmluvu, proč se nepokusit o napsání knížky? Zapamatujte si jedno: Ideální podmínky pro psaní nikdy mít nebudete. Anebo – abych vás tolik nestrašila, teprve až napíšete svůj první bestseller a budete si moct dovolit chvíli hodit nohy na stůl či zalehnout na pláž a pár měsíců nic nedělat. Do té doby musíte psát, kdykoli pro to najdete časovou skulinku. Nečekejte na ideál. Nenapíšete pak nikdy nic.

4) Nechají se odradit okolím

„Pojď s námi v sobotu večer do kina!“ „Nemůžu, začal jsem psát knihu.“ „Knihu? Ty? Co to je za nesmysl?“ S tímhle jsem se zpočátku setkávala poměrně často. Není snadné lidem vysvětlit, že dáte přednost tomu strávit sobotní večer u psacího stolu s laptopem, než u piva s kamarády. Navíc lidé slyší pochyby v hlase kamarádů a podlehnou jednoduššímu řešení – prostě se na to nejisté psaní vykašlat. Tlaku okolí není snadné odolávat. Jestli to ale myslíte s psaním vážně, musíte se naučit říkat druhým NE a jít si za svým snem stůj co stůj.

5) Zaleknou se, když zjistí, že už je téma zpracované někým jiným

Také častý případ, který může leckoho odradit. Napadlo vás téma a zjistili jste, že už podobné někdo zpracoval před vámi? To se snadno může stát. A také se to děje. Spousta knih v sobě nese prvky příběhů vydaných před nimi. To však neznamená, že to jsou tytéž příběhy. Každý autor má svůj osobitý styl, a i když můžete mít ve vašem románu motiv, který už se objevil někde jinde, vy ho však pojednáte z jiného úhlu a zasadíte do zcela jiného příběhu, není to žádný problém. Takže pokud vám nějaké téma sedí, směle do toho! 🙂

6) Vezmou si na bedra příliš těžké téma

S tímhle mám přímo osobní zkušenost. Moje první „knížka“, kterou jsem začala psát ve čtrnácti, vyprávěla o pětileté holčičce Hance z dětského domova, které se v životě přihodilo něco strašného, a proto skončila v dětském domově. Při psaní se ukázalo, že jsem si na sebe vzala v tom věku příliš obtížné téma na zpracování, pod jehož tíhou jsem klesla a nedokázala knihu dokončit. Neměla jsem na to tenkrát ještě dost zkušeností, a to ani odpozorovaných. Což neznamená, že k danému tématu nemůžete dozrát. Moje první vydaná kniha rovněž vyprávěla o dívce z dětského domova, ale napsala jsem ji až o několik let později. Než se tedy pustíte do nějakého tématu, měli byste si být jistí, že o tom víte dost na to, abyste příběh mohli dovést do úspěšného konce a neskončili s ním ve třech čtvrtinách, aniž se vám podaří hnout z místa.

7) Strachují se, že jsou na psaní moc mladí

Opět otázka, kterou tu a tam dostávám. Kolem čtrnáctého patnáctého roku se lidé pouštějí do prvních serióznějších literárních pokusů. Mají však strach, že je kvůli jejich věku nikdo nebude brát vážně. To však rozhodně není pravda. Tak třeba německá autorka Helene Hegemannová (např. román Axolotl Roadkill) začala psát ve čtrnácti a v šestnácti vydala svůj třetí román. Mně se její knihy nelíbí, jsou ale velmi úspěšné. Christopher Paolini napsal první verzi Eragona v patnáct. Také má spoustu kritiků, ale já považuji jeho knihy za zdařilé. A nedávno se mi dostala do rukou skvělá knížečka sedmi pohádek, které napsal tedy jedenáctiletý syn mojí kolegyně z práce (můžete si o ní přečíst zde). Psaní nikdy neodkládejte na pozdější dobu. První pokusy můžou být nezralé, ale pouze psaním se budete zdokonalovat, ne vyčkáváním na dobu, až budete starší!

8) Bojí se, že jsou na psaní moc staří

„No jo, copak má stará ženská jako já světu co vykládat?“ prohlásila moje pětaosmdesátiletá teta. Zmínila, že vypráví pravnoučatům příběhy, které si vymýšlí, a jim se to hrozně líbí a chtějí další a další. Když jsem jí ale navrhla, ať to zapisuje a vydá knížku pohádek, mávla rukou, že je na to moc stará. Houby. Stejně jako v předchozím bodě, věk nehraje žádnou roli. Pokud máte chuť psát, měli byste. Navíc, pokud jste v důchodu, už vám v tom ani nebrání chození do práce! 🙂

9) Ustrnou v přípravné fázi

Další chyba autorů-začátečníků. Vymysleli jste skvělé téma, máte promyšlené postavy a dokonce vás tu a tam už napadají i dialogy, ale pořád to ještě „něco chce“. Možná víc prozkoumat reálie místa, kde se příběh bude odehrávat? Anebo lépe promyslet minulost tety od sousedky jedné z vedlejších postav, která se nejméně dvakrát mihne v příběhu? Nebo si víc načíst o různých typech aut, které přítel hlavní hrdinky – automechanik – bude opravovat! Tak STOP. Přípravná fáze je důležitá a určitý průzkum reálií před psaním určitě potřebujete. Ale v jednu chvíli se musíte odhodlat a začít konečně PSÁT. Pokud se během psaní vyskytnou ještě nějaké nejasnosti, můžete je dohledat v průběhu. Jinak by se vám mohlo stát, že si svůj nenapsaný příběh odnesete na onen svět.

Tak snad v této pasti neuvíznete i vy! 🙂

5 Komentáře

  1. Mým největším problémem je asi to, že mě demotivují názory ostatních.
    Dala jsem první kapitolu své knihy přečíst své učitelce, protože v ní mám docela důvěru a zajímal mě její názor. Samozřejmě že jsem počítala s kritikou, ale nečekala jsem že mi řekne, že mám psát úplně jiné téma, a že mi to nikdo číst nebude. Upřímně mě její slova docela vzala. Vím, že kritiky bude ještě hodně a konstruktivní kritika mě může posouvat dál, ale po tom co mi to řekla, jsem nebyla schopná skoro dva týdny napsat jediné slovo. Prostě jsem měla blok a přemýšlela jsem o tom jestli to má vůbec smysl. Vždycky jsem milovala psaní, všechno začínalo už když jsem se naučila číst a psát a vytvářela jsem si pohádky, které byly naprosto nepoužitelné, ale mě v tu dobu přišli geniální. Pak jsem začala psát, asi ve třinácti, povídky na Wattpad a teď se snažím v šestnácti napsat svojí první knihu.. Upřímně mám z toho trochu strach, ale baví mě to. Jen si musím zvyknout na kritiku a naučit se z ní brát nápady na změny. Ale zase bych nechtěla, abych kvůli jedné kritické poznámce změnila celé téma knihy. Nepřijde mi to správné.
    Každopádně děkuju za tuhle stránku, je fajn mít do začátku nějaké rady. Člověk se pak cítí jistější.

    • Naprosto souhlasím. Kritika může hodně zabolet, ale je třeba se naučit poznat, kdy je oprávněná a kdy ne. “Tohle nikdo nebude číst” zní dost jednostranně. Pravidlo je, že pokud mě něco baví psát, najde se někdo, koho to bude bavit číst. Jiná věc je věcná kritika, ze které se člověk může poučit. Od ledna 2019 zde bude Projekt 2019 krok za krokem vést k napsání vlastní knihy, tak držím palce! 🙂

  2. Bod č. 4 zcela přesně vystihuje můj život! Proč nikdo nechápe, že mě psaní baví. 😀
    Jinak děkuji moc za tipy. 🙂

  3. Bod č. 4 zcela přesně vystihuje můj život! Proč nikdo nechápe, že mě psaní baví. 😀
    Jinak děkuji moc za tipy. 🙂

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.