22. TÝDEN – Co to je „nespolehlivý vypravěč”, a jak ho správně psát

Důvěřuj, prověřuj – Typy nespolehlivého vypravěče – Jak na psaní nespolehlivého vypravěče
…aneb co musíte v příběhu mít – Jak na vodítka

„Vždy jsou tři strany každého příběhu. Moje, vaše a pravda.“
/Robert Evans/

Krásné odpoledne, vítám vás u dalšího pokračování Projektu 2019 – Odstartujte svoji knihu (i Vy!). V minulých dvou článcích jsme se podívali na to, jaký dopad má správná volba vypravěče na psaní příběhu, a jaké klady a zápory má psaní v první a třetí osobě (a ano, i v druhé). Dnes se podíváme na zajímavou techniku psaní, které se říká „nespolehlivý vypravěč“.

Již jsem zmiňovala, že nevýhodou při psaní v první osobě je skutečnost, že nemůžete čtenáři nic zatajit. Pokud píšete v první osobě z pohledu detektiva a ten narazí na klíčový důkaz o zločinu, nemůže vám to jako vypravěč příběhu nesdělit. To, co funguje při vyprávění v osobě třetí, nefunguje tak dobře v osobě první.

Mezi spisovatelem a čtenářem existuje nepsaná dohoda, že nebude čtenáři lhát. Ale… co když se na to nemůžete spolehnout?

Pokud jste se k Projektu 2019 připojili až teď, vůbec to nevadí. Projekt 2019, v jehož rámci můžete napsat knihu i Vy, lze začít kdykoli. Stačí vrátit se na začátek a postupovat krok za krokem.

Důvěřuj, prověřuj

Technika nespolehlivého vypravěče je údajně mezi nakladateli neoblíbená, protože ji prý nemají moc rádi čtenáři. Ve chvíli, kdy čtenář pochopí, že se mu lže, může prý knihu i odložit. Já si to nemyslím. Podle mě v momentu, kdy zjistíte, že něco nehraje, chcete naopak vědět víc – kdo vám lže a proč?

Příkladem knih s nespolehlivým vypravěčem je velmi populární román Gillian Flynnové Zmizelá či Dívka ve vlaku od Pauly Hawkings – obě se staly bestsellery a dočkaly se i filmového zpracování. V románu Zmizelá jsou hned dva vypravěči, manželé Nick a Amy, kteří oba podávají svou verzi rozpadajícího se manželství. Na začátku jsou oba milí a sympatičtí a zdánlivě bezchybní. Teprve postupně se dozvídáme, že pravda je někde úplně jinde.

Dalšími příklady nespolehlivých vypravěčů jsou Holden Caufield v románu Kdo chytá v žitě, který dokonce čtenáře sám upozorňuje, že je hrozný lhář, a čtenář tedy neví, co v příběhu je pravda a co ne. Pro současnou generaci je pak možná ještě známější román Yanna Martela Pí a jeho život. Příběh, který vypráví chlapec Pí po ztroskotání lodi, kdy přežívá na záchranném člunu uprostřed oceánu, se na konci ukáže jako maximálně zkreslený a nepravdivý.

Typy nespolehlivého vypravěče

Je samozřejmě velký rozdíl mezi tím, kdy záměrně lžeme, a kdy jsme přesvědčení o své pravdě, která neodpovídá realitě. Nespolehlivými vypravěči jsme svým způsobem všichni. Nejen my, co píšeme příběhy, ale prostě lidé. Filtrujeme svět svými názory, zkušenostmi, zážitky.

Když někomu vyprávíme, co se nám stalo, tu a tam si něco přibarvíme nebo něco naopak vypustíme. „Je to takový hajzl, celý život mi jen ubližoval, nikdy neudělal nic dobře,“ může klidně znamenat „pohádali jsme se s přítelem, ale jinak fungujeme celkem dobře“. Ale kvůli hněvu podáte tu první variantu.

A s nespolehlivým vypravěčem v knize je to podobně. V románech najdete tyto základní typy nespolehlivého vypravěče:

  • Vypravěč, který úmyslně lže, aby zatajil pravdu (například proto, že sám udělal něco zlého a nechce, aby to čtenář věděl).
  • Vypravěč, který neříká všechno (anglicky je to „lying by ommission“), a to ze stejných důvodů jako ten, který otevřeně lže.
  • Vypravěč, který klame sama sebe (například protože není schopen přijmout či přiznat si drsnou či nepříjemnou pravdu).
  • Vypravěč, který je psychicky nemocný a pravdu nechápe. Předává pak čtenáři příběh tak, jak ho vidí on. (Například prosťáček Charlie v románu Růže pro Algernon tvrdí, že má spoustu přátel, protože nevidí, že lidé se mu ve skutečnosti posmívají pro jeho hloupost.)
  • Vypravěč, který se velmi liší věkem, a tak má jiné vidění světa – konkrétně mám na mysli dítě (jako například v románu Jako zabít ptáčka, jak jsme o tom mluvili v článku o tom, jak zvolit správného vypravěče).
  • Vypravěč, který má výpadky paměti kvůli alkoholu či lékům, ale nechce to přiznat, a tak tvrdí, že ví, jak se věci seběhly (jako například Dívka ve vlaku).

Jak na psaní nespolehlivého vypravěče…

Jedna věc je knihy s nespolehlivým vypravěčem číst a jiná psát. Pokud se pro tuto nesnadnou techniku rozhodnete, promyslete si dopředu několik podstatných věcí.

Především platí, že nespolehlivý vypravěč je v naprosté většině psaný v první osobě. Pokud byste ho chtěli použít při psaní v osobě třetí, stal by se nespolehlivým sám spisovatel, a to by čtenář nenesl dobře. To ale neznamená, že tuto techniku ve třetí osobě použít nemůžete. Jen to není tak běžné.

…aneb co musíte v příběhu mít

Co musíte v příběhu mít, chcete-li tuto techniku použít:

– Dostatečně sympatickou hlavní postavu, aby jí čtenáři odpustili, že jim nevypráví příběh podle pravdy.

– Dostatečně chytlavou zápletku, aby čtenář měl zájem pokračovat i poté, co zjistí, že byl klamán.

– Trousit v příběhu vodítka, která mají čtenáři ukázat, že vše není, jak se zdá.

Podstatné je, aby nespolehlivý vypravěč byl součástí příběhu. Fakt, že nepodává celou pravdu, musí posunovat děj dopředu. Lhaní pro lhaní nemá z hlediska čtenáře smysl.

Jak na vodítka

Zmínila jsem, že čtenáři musíte dát příležitost během čtení rozpoznat, že se mu neříká pravda, nebo aspoň ne celá. Nemusí – a ani nemělo – by to být patrné hned, ale když zalistuje knihou zpátky, měl by se praštit do čela a říct si: „No jo, že mě to nenapadlo!“

Můžete to udělat různými způsoby, tyto tři dávám jen jako příklad:

  • Postava, která příběh vypráví, najednou udělá něco pro ni netypického, co ji v očích čtenáře trochu zpochybní. Například prudce zatřese dítětem, které nechce přestat plakat, přestože je jinak samá laskavost a v našich očích není typ, který takhle zachází s dětmi.
  • Vedlejší postava naznačí, že něco není tak, jak to vypravěč podává. Například může zmínit něco temného z minulosti hlavní postavy, o čem čtenář zatím nemá tušení, nebo co je v zjevném rozporu s povahou vypravěče, jak ji zatím čtenář chápal.
  • Více vypravěčů. Tak je to například v již zmíněné Zmizelé. Nick a Amy podávají svou verzi příběhu, které si vzájemně odporují. Který z nich má pravdu? Anebo je pravda ještě někde jinde?
  • Mimoděk zmíněný podezřelý předmět. Například při popisu obývacího pokoje zmíníte, že na koberci je patrná nedávno začištěná skvrna. Později se ukáže, že to byla skvrna od krve a na tom místě došlo k vraždě. To ale čtenáři odhalíte až mnohem později.

Akční kroky do následujícího týdne:

  • Zamyslete se nad tím, jestli by váš příběh mohl vyprávět nespolehlivý vypravěč. Tato technika se nehodí na všechno, ale je možné, že zrovna na ten váš ano.
  • Pokud se rozhodnete tuto techniku vyzkoušet, promyslete si, jaké použijete vodítka. Která postava může odhalit, že vypravěč není takový jaký se zdá? Kam můžete umístit podezřelé předměty?

Příběhové kostky dnes možná o klimatických změnách…? 🙂

 

 

 

 

 

 

 

 

Těším se na vás zase za týden, kdy se podíváme na psaní v minulém versus v přítomném čase.

 

2 Komentáře

  1. Díky, včera na pivu jsem byl tímto termínem označen. A tady jsem teď pochopil, že to až tak hanlivé nebylo a jako literární styl to znám.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.