21. TÝDEN – Co je pro vás lepší, první (druhá) či třetí osoba?

Typy úhlů pohledu – Výhody a nevýhody psaní v ich-formě – Druhá osoba alias stalking – Výhody a nevýhody psaní v er-formě – Vševěd už se nenosí – Brumbálovy ponožky –
Kombinovat, ano či ne? – Vodítko, které vám může pomoci

 „Úhel pohledu si nevybíráte vy, vybírá si on vás.“ /Alicia Rasley in Creating Characters/

Krásné pondělní odpoledne, vítá vás u dalšího pokračování Projektu 2019 – Odstartujte svoji knihu (i Vy!). Dnes úzce navazujeme na předchozí článek, kde jsme hovořili o tom, jaký dopad má na váš příběh výběr toho správného vypravěče (pamatujete na příklad se sněhem?).

Dnes se dostáváme ke  klíčové otázce, v jaké osobě má vyprávět. Existují tři základní úhly pohledu, neboli „osoby“, ve kterých můžete knihu psát – v první (ich forma), ve druhé (du forma) a ve třetí (er forma). Druhá osoba se používá velmi málo často, ale i tak o ní okrajově pojednám.

Nikde není psáno, v jaké osobě musíte psát zrovna vy. Jeden úhel pohledu není lepší než ten druhý. Pro každého se lépe hodí něco jiného. V závěru článku najdete seznam otázek, které by vám měly při tomto rozhodování pomoci.

Pokud jste se k Projektu 2019 připojili až teď, vůbec to nevadí. Projekt 2019, v jehož rámci můžete napsat knihu i Vy, lze začít kdykoli. Stačí vrátit se na začátek a postupovat krok za krokem.

Typy úhlů pohledu

První osoba (ich-forma)

Příklad: „Z chodby ke mně doléhal křik a pláč. Bála jsem se opustit bezpečí skříně. Cítila jsem zápach kuliček proti molům, které mne šimraly v nose. Měla jsem co dělat, abych zadržela kýchnutí a neprozradila útočníkům, že se nahoře skrývá ještě někdo živý…“

Často v různých knihách i článcích o psaní čtu, že psaní v první osobě nejčastěji volí začínající autoři. Protože je to údajně jednodušší. Zdá se snadnější psát v osobě, ve které sami myslíme. Používá se často v autobiografiích či nebo v knihách, které sledují osobní příběh nějakého hrdiny. Také v případě, že váš hrdina má specifickou mluvu či projevy.

Když jsem začínala, sama jsem k první osobě nikdy netíhla. Chtěla jsem dát odstup mezi sebe a postavy v mé knize, psaní v první osobě mi připadalo – zkrátka příliš osobní. Žádná z mých knih není psaná v první osobě. Alespoň zatím ne. 😊

Příklady knih v první osobě: J. D. Salinger – Kdo chytá v žitě, Anthony Burgess – Mechanický pomeranč, Daniel Keyes – Růže pro Algernon

Výhody psaní v ich-formě

  • Psaním v první osobě navozujete intimní vztah s čtenářem, který příběh prožívá očima hlavního hrdiny. Čtenář je v hlavě hlavního hrdiny, sdílí jeho myšlenky, pocity, a lépe se s nimi identifikuje.
  • Vypravěč může ukázat svůj původ, sociální status apod. prostřednictvím jazyka. Vezměte si Holdena Caufilelda z Kdo chytá v žitě nebo třeba Alexe z Mechanického pomeranče.
  • Vnitřní monology. Délka a vnitřní monology by se neměly přehánět, ale tu a tam se nějaký hodí a v první osobě se píší snadněji.

Úskalí psaní v první osobě

  • Ztratíte možnost perspektivy, tedy být na několika místech najednou. Čtenář může vidět pouze to, co vidí hlavní postava. (Toto lze řešit tím, že budete mít více postav, z jejichž pohledu příběh vyprávíte – o tom jsme mluvili v minulém článku.)
  • Vše se odehrává pouze viděno očima vypravěče. Může tak dát čtenáři zkreslený a nikoli objektivní pohled na věc.
  • Pokud má zůstat čtenáři něco skryto a vypravěč v první osobě to vidí, pak to vidí i čtenář. Můžete tak nechtěně vyzradit dopředu něco, co chcete, aby čtenář postřehl až později.
  • A také – aby vyprávění v první osobě skutečně fungovalo, musí být hlavní postava dostatečně zajímavá na to, aby to čtenáře vtáhlo a udrželo jeho zájem až do konce knihy.
  • A naopak, pokud píšete z pohledu záporného hrdiny, není vyloučené, že se s ním čtenář začne identifikovat také.

Druhá osoba alias stalking

„Z chodby k tobě doléhal křik a pláč. Bála ses opustit bezpečí skříně. Cítilas zápach kuliček proti molům, které tě šimraly v nose. Mělas co dělat, abys zadržela kýchnutí a neprozradilas útočníkům, že se nahoře skrývá ještě někdo živý…“

Psaní ve druhé osobě je způsobem, v němž se autor obrací přímo k některé z postav. Je nejpracnější a nejméně používaný. Častěji, než psát ve druhé osobě celou knihu, se autoři uchylují k tomu, že píší ve druhé osobě některé kapitoly. Hodí se například pro postavy, které někoho sledují (stalkují) a komentují jeho činnost. Případně se také hodí pro román v dopisech, který ale také dnes již není moc běžný.

Pokud jste začínající autor, používat druhou osobu se většinou nedoporučuje. Já s tím ale tak úplně nesouhlasím – pokud máte pocit, že druhá osoba je pro vás to pravé, potom máte pravdu. Zároveň ale platí, že napsat tak celou knihu nemusí být právě snadné.

Příklady knih ve druhé osobě: Caroline Kepnes – Ty, Caroline Kepnes – Skrytá těla, částečně Paula Hawkins Do vody (některé kapitoly)


Třetí osoba (er-forma)

Třetí osoba je dalece nejpoužívanější úhel pohledu při psaní knih. Existují přitom dva druhy – vševědoucí a limitovaný. Podívejme se na ně blíž.

Vševěd už se nenosí

Třetí osoba vševědoucí (anglicky omniscient) dosáhla svého vrcholu v 19. století. V tomto stylu autor vidí do hlavy všem a ví o nich vše. Nejen, co dělají, ale i to, co si myslí. Čtenáři tak zbývá jen málo prostoru. Tento způsob se však již prakticky nepoužívá. Stejný příklad by vypadal zhruba takto:

„Z chodby k ní doléhal křik a pláč. Děti se držely matky za ruku a očima hledaly tátu. Mladší syn si přál, aby se tak brzy nevzdal dudlíku. Jeho sestra brečela především proto, že nechala nahoře panenku a máma ji teď nechtěla pustit, aby si pro ni došla. Mámě se honilo hlavou, že jestli přežijí, už nikdy nebude na děti křičet. Hlavně ne na svou nejstarší dceru, která zůstala v patře a bála se opustit bezpečí skříně. Cítila zápach kuliček proti molům, které tam byly ještě od doby její babičky, jež je zakoupila se slevou v místním koloniálu a které ji šimraly v nose. Měla co dělat, aby zadržela kýchnutí a neprozradila se útočníkům, že se nahoře skrývá ještě někdo živý…“

Taková scéna zkrátka působí překombinovaně a čtenáře nijak zvlášť neobohatí, že vidí myšlenkové pochody úplně všech.


Brumbálovy ponožky

Ve století dvacátém se přešlo na třetí osobu limitovanou, která se dá přirovnat ke sledování filmu. Autor sice vidí do hlavy jedné či limitovanému množství postav, nikoli však všem.

Vybavte si scénu, kdy na sebe profesor Brumbál, ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích, hledí v Zrcadle z Erisedu a Harry se ho ptá, co tam vidí. Zrcadlo totiž zobrazuje nejhlubší touhy a přání toho, kdo se do něj dívá. Brumbál odpoví, že vidí sám sebe, jak drží vlněné ponožky. To ale není pravda. Kdyby JKR psala ve vševědoucí třetí osobě, musela by prozradit, co Brumbál skutečně viděl, a tím by se ztratila část tajemna.

Podívejme se nyní na stejný příklad, tentokrát psaný v limitované třetí osobě.

„Z chodby k ní doléhal křik. Netušila, kolik lidí už zabili. Bála se opustit bezpečí skříně. Cítila zápach kuliček proti molům, které ji šimraly v nose. Měla co dělat, aby zadržela kýchnutí a neprozradila útočníkům, že se nahoře skrývá ještě někdo živý…“

Výhody psaní ve třetí osobě

  • Objektivita při vyprávění. Pohled nezkreslený úzkým viděním světa hlavního hrdiny.
  • Větší volnost a flexibilita. Možnost být na více místech najednou.

Úskalí psaní ve třetí osobě

  • Menší intimita se čtenářem.

Kombinovat, ano či ne?

Pokud chcete psát v první osobě a zároveň potřebujete být na více místech najednou, můžete zvolit více vypravěčů, jak jsme o tom mluvili v minulém článku. Jen musíte čtenáři dát jasně najevo, kdy došlo ke změně pohledu. Nejlépe uděláte, když jej budete střídat po kapitolách, pokud se pro to rozhodnete.

Totéž platí i v případě psaní ve třetí osobě z pohledu více osob. Využila jsem to i já ve svém románu Patricie o dospívajících dětech závislých na alkoholu. Vyprávím jej celý ve třetí osobě, ale postupně střídám pohled patnáctileté Patricie, primářky dětského oddělení nemocnice a detektiva, který vyšetřuje, co se s Patricií stalo.

Nikde přitom není psáno, že musíte psát ve stejné osobě celou knihu. Rozhodně ale neměňte úhel pohledu příliš často, a už vůbec ne ve chvíli, kdy to čtenář nečeká. Opět platí, že nejlepší je střídat po kapitolách. Jedna postava / kapitola pak může být psaná v první osobě a druhá ve třetí osobě. Příkladem knih, které to takto dělají, je buď Do vody Pauly Hawking, anebo Ledové sestry od S. K. Tremayneho.


Vodítko, které vám může pomoci rozhodnout

Nejčastěji se autoři rozhodují mezi vyprávění v první a ve třetí osobě. Vraťte se však k úvodnímu citátu. Je samozřejmě na vás, jestli se rozhodnete psát v ich formě či er formě. Podstatné je, aby vám ten styl seděl. Neuškodí ale zamyslet se nad tím, jaký typ příběhu píšete, a zda ten pohled nejlépe vystihuje, co chcete čtenáři sdělit.

Následující otázky by vám mohly pomoci v rozhodování:

Pokud pro váš příběh platí následující tvrzení, nebude na škodu psát v první osobě.

  1. Hlavní postava má specifický styl mluvy (velmi spisovně, velmi nespisovně) apod., která ukazuje na její původ či vzdělání a pro příběh je to důležité.
  2. Hlavní postava má časté vnitřní monology.
  3. Příběh se úzce soustředí na hlavní postavu a její myšlenky.
  4. Příběh se vždy odehrává jen na jednom místě, kde se právě nachází hlavní postava.
  5. Vyprávíte svůj osobní příběh / memoáry.
  6. Vyprávíte příběh postavený na osobních prožitcích.
  7. Na příběh nemá vliv, že hlavní hrdina nevidí sama sebe z venku, tedy objektivně.
  8. Chcete vyvolat v čtenáři dojem, že příběh se vypráví jeho očima.
  9. Pro váš příběh je důležité vyvolat intimitu s čtenářem.
  10. Chcete, aby se čtenář silně identifikoval s hlavním hrdinou a viděl svět jako on.
  11. Hlavní hrdina je podivín s podivnými názory a chcete, aby čtenář věděl, co se odehrává v jeho hlavě.
  12. Hlavní hrdina často vzpomíná na svou minulost a porovnává ji s přítomností.
  13. Hlavní hrdina tráví hodně času představami své budoucnosti.
  14. Hlavní postava je sama o sobě dostatečně zajímavá, aby se do ní čtenář dokázal vžít.

Pokud pro váš příběh platí následující tvrzení, je pro vás vhodná třetí osoba.

  1. Příběh se více soustředí na akci než na myšlenky a pocity hlavních hrdinů.
  2. Příběh se odehrává na více místech najednou.
  3. Hlavní postava zemře dříve, než vyvrcholí příběh.
  4. Nejste si jistí, jestli dokážete oddělit pocity a názory hlavní postavy od pocitů a názorů svých.
  5. Příběh by poškodilo, kdyby čtenář viděl děj pouze očima hlavního hrdiny.
  6. Na příběh nemá vliv, když neznáme vnitřní pochody a myšlenky hrdinů.
  7. Pro příběh je důležité, aby čtenář věděl, co se odehrává v hlavě více postav.
  8. Pro pochopení příběhu je potřeba, aby čtenář vidět postavy i zvenku.
  9. Nechcete se omezovat na pohled jediné postavy.
  10. Hlavní postava má klíčové informace, které nechcete čtenáři prozradit příliš brzy.
  11. Váš příběh je plný akce, která se týká více postav najednou.
  12. Potřebujete při psaní flexibilitu, abyste mohli přeskakovat z postavy na postavu.
  13. Potřebujete, aby si čtenář dovedl detailně představit, jak vypadají postavy zvenku (tedy pohled nefiltrovaný pohled očima).
  14. Hlavní hrdina je příliš podivný na to, aby čtenář pochopil příběh, pokud ho neuvidí i z venku.
  15. Nechcete, aby čtenář vždy věděl, o čem si některé postavy spolu povídají, aby se nevyzradilo důležité tajemství.
  16. Příběh vypráví záporná postava a nechcete, ať se s ní čtenář identifikuje.

žádném případě to neznamená, že se výsledkem musíte řídit, pokud to tak necítíte.

DŮLEŽITÉ: Nejpodstatnější je, aby vám způsob vyprávění vyhovoval. Pokud vám v testu vyšlo, že se pro váš příběh hodí vyprávění v první osobě, ale máte pocit, že je příliš osobní, pak pište v osobě třetí. Je to jen takové vodítko, pokud vám sedí oba způsoby a vy se podle něčeho potřebujete rozhodnout.

Akční kroky do následujícího týdne

  • Pokud si nejste stoprocentně jistí, v jaké osobě chcete vyprávět, udělejte si cvičení – vezměte jednu či dvě stránky vašeho textu a zkuste jej napsat v jiné osobě, než jej píšete teď – v první / třetí osobě. Nehodí se to více?
  • Podívejte se na své oblíbené knihy a zamyslete se nad tím, v jaké osobě jsou psané. Přispělo to podle vás k tomu, že se vám dobře četly?

A samozřejmě zde máte ještě Příběhové kostky. Ta první už tu jednou byla (tím myslím na stejném místě!). Že by příběh na pokračování? 😊

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Záměrně jsem zde dnes nezmínila styl, jemuž se říká „nespolehlivý vypravěč“ (unreliable narrator). O této zajímavé technice si povíme více příště.

Těším se na vás zase za týden!

2 Komentáře

  1. Dobrý den. Píšu příběh v ich- formě, ale ráda bych předvedla jednu scénu v er-formě. A to jen v jedné kapitole a to první. Bylo by to dobré rozhodnutí?

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.