Víte, co je to idiosynkrazie? aneb Ozvláštněte svou postavu v knize

Vadí vám, když v místnosti tikají hodiny a nemůžete se pak soustředit? Přecházíte ulici pouze v určitém místě (a není to přechod pro chodce), a když vás někdo vede jinudy, znervózníte? Používáte téměř v každé vědě pomocné slovíčko jako (jako ne, že by to někomu jako vadilo, ne jako, nebo jo)? Nemůžete odejít z domu, aniž byste ustlali postel? Pak také „trpíte“ idiosynkrazií.

I když termín „trpíte“ není nijak zvlášť na místě. Dlouho jsem si myslela, že idiosynkrazie je od slova idiot. Pak jsem však tento termín začala slýchat v situacích, které tomuto hodnocení neodpovídaly (i když pokud má člověk takových idiosynkrazií moc, mohl by tak působit). A objevila jsem díky tomu způsob, jak postavy ve svých příbězích ozvláštnit. Zkuste to i vy!

Co to tedy ta idiosynkrazie je? Jedná se o určitou jedinečnost v chování, odlišující prvek projevu, neobvyklý zvyk. Většina z nás nějakou takovou idiosynkrazii má, aniž bychom si toho byli vědomi, dokud nás na to někdo neupozorní. Vám to může přijít jako něco běžného, ale v očích ostatních vás to odlišuje. Například vůně kokosového opalovacího mléka vám může vyvolat vzpomínky na léto, kdy vám kamarád přebral první lásku, a proto vám ta vůně připadá odporná, zatímco v ostatních vyvolává spíše vzpomínky na pobyt na pláži.

Pozor, žralok!

Kdykoli tvořím, mám vedle sebe na stole sklenku s vodou a vedle ní džbánek. Uvědomila jsem si, že nemám ráda, když moje sklenička není plná. Nikdy nečekám, až ji dopiju až do dna. Jakmile je v polovině, musím si ji dolít až po okraj. Pokud bych to neudělala, nesoustředila bych se na psaní a byla bych nervózní. Také si například vždy zamknu dveře auta zevnitř, kdykoli zastavím na semaforu na červenou, jako bych žila v nebezpečné zemi, kde neustále hrozí přepadení. A nemůžu přenést přes srdce, když někdo vyhazuje jídlo – sama se tomu snažím vyhýbat za každou cenu. To jsou moje idiosynkrazie.

Kamarádka zase u moře neplave za bójky, protože jí v dětství rodiče tvrdili, že tam plavou žraloci. Když jsem jednou na matračce uplavala o pár metrů dál, spatřila jsem v jejích očích zděšení. Na můj dotaz, jak žralok ví, že nesmí plavat před bójky, nedokázala odpovědět. Přesto má však dodnes nepříjemný pocit, když by měla plavat mimo vyhrazený prostor. To je její idiosynkrazie.

Adam Navrátil v mém románu Pouštní včela má zas ve zvyku přirovnávat všechny lidi kolem sebe k různým druhům hmyzu (jeho otec byl entomolog). V třídní učitelce viděl vážku – měla velké brýle a neustále za ní vlála nějaká poloprůsvitná šála. Zato sousedka byla hotová moucha masařka. Otravná, neustále bzučela, pořád jí bylo všude plno a zajímala se s prominutím o… kdeco. Svou první vážnou známost při milostném vyznání přirovnal ke své oblíbené housence můry calliteara pudibunda. Urazila se a skoro týden s ním nemluvila, než ji konečně přesvědčil, že to měl být kompliment. To je Adamova idiosynkrazie.

Když na to zaměříte pozornost, zjistíte, že jste takovými drobnými idiosynkraziemi obklopení. Některé vám budou připadat úsměvné, jiné vás přimějí zaťukat si na čelo. Uvědomíte si však, že skuteční lidé jsou mnohem zajímavější, než se na první pohled může zdát. A tady se skrývá skvělá příležitost ozvláštnit vaše postavy v knize.

Horší už to nebude

Termín idiosynkrazie se původně používal v lékařství, když měl někdo například alergickou reakci na nějakou látku, která byla pro ostatní neškodná. Dodnes můžete v psychologii zaslechnout, že něčí reakce je idiosynkratická, když se liší od většinového chování.

Idiosynkrazie sama o sobě není poruchou. Pokud se však některý z idiosynkratických zvyků stane posedlostí, může přejít v obsesivně-kompulzivní poruchu (OCD). Tou trpí například Harold Crick, hlavní hrdina skvělého filmu Horší už to nebude (Stranger Than Fiction). Ten cítí nutkání všechno počítat – kolikrát přejede kartáčkem na zuby (76x), kolik kroků udělá cestou na autobus podél jednoho bloku (57), a má spoustu dalších zvláštností, které z něj činí absolutního podivína.

Váš hrdina však nemusí zrovna trpět poruchou OCD, ale můžete mu přidat určitou zvláštnost, který ho bude činit v očích čtenáře ještě plastičtějším. Zkuste se dívat kolem sebe a tyto drobné odlišnosti si zapisovat. Čím barvitější jsou postavy v nějakém románu, tím je kniha čtivější.

Když každému ze svých hrdinů přimyslíte nějakou tu idiosynkrazii, příběh rázem rozkvete. Nemusí to být u všech a nemusí to být přehnané. Ale v každém takovém mírně odlišném chování se někdo najde – a lidé mají rádi, když se v knížkách najdou, o to víc pak s postavami souzní.

A teď mě omluvte, musím si jít doplnit džbánek, než budu moct pohnout se svým příběhem dál! 🙂

5 Komentáře

  1. Prečítané na jeden nádych 🙂 pobavila som sa. Ja nakupujem jablká, citróny, atď. nepárnym počtom 🙂 3-5-7-9 🙂 Nenástojím na tom, ale mám to tak rada 😀

  2. To je super článek. Dumám nad svou idiosynkrazií a zatím jsem objevila jednu. Kdykoliv piji šťávu nebo čaj, nesmím ho dopít do dna a úplný spodek nápoje vyliju. Budu zkoumat dál, je to fakt zajímavé, co se o člověku takto dozví.

  3. Páni, tak o tom slyším poprvé! Je to fakt zajímavé 🙂 Já jsem si ničeho takového nikdy nevšímala 😀
    A tak dumám, čím trpím já 😀

  4. Toto je naozaj zaujímavý článok… nikdy som o tom nepočula, ale teraz si uvedomujem, že sa s tým stretávam často 😀
    Donútilo ma to zamyslieť, akú idiosynkráziu mám ja… napadla mi jedna vec, nad ktorou som doteraz neuvažovala. Vždy keď idem prať a pridávam do práčky aviváž, nalejem si dávku do štoplíka a tak ju pridám po práčky. No nikdy nevylejem celú dávku, vždy kúsok v štoplíku nechám a vlejem ho späť do fľaše. Neviem prečo 😀 a až teraz mi to došlo 😀

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.