Jak vybrat správné prostředí pro svou knihu

Opakovaně se setkávám s otázkou, zda je přípustné, aby autor psal příběh z prostředí, s kterým nemá bezprostřední zkušenost. Odpověď zní – ano i ne. Hned to rozvedu dál :).

Při výběru prostředí pro vaši knihu je každopádně třeba vzít v úvahu, zda ho dostatečně znáte, anebo si o něm co nejvíce zjistit. Autor by rozhodně měl mít o prostředí, o kterém píše, velmi dobré povědomí. To může být v ideálním případě získané pobytem v daném místě, není to však naprostou podmínkou. (Samozřejmě, že Mark Watney nemá bezprostřední zkušenost s pobytem na Marsu.) Pokud jste ale například hodně načetli a shlédli hodně dokumentárních filmů o Amazonii, není důvod, abyste si nemohli troufnout tam nějaký příběh zasadit.

Rozhodně je chybou psát o místě, o kterém nevíme vůbec nic, a pouze si to představujeme a vymýšlíme. Nebude to pak pro čtenáře, kteří toto místo skutečně znají, přesvědčivé, a může je to odradit od celého příběhu.

Pokud to jde, zajeďte si tam

Když se rozhodnete psát o místě, se kterým nemáte osobní zkušenost, není to tedy ztracené – je jen třeba si o tom co nejvíce načíst, nakoukat na YouTube či v televizi, a pokud to jde, navštívit ho.

Ideální samozřejmě je psát o místech, kde autor žil či žije a důvěrně je zná, pak je popis přesvědčivější. Možností je však si na dané místo zajet. Když mají vaše postavy jet na výlet k soutoku Labe a Vltavy, pak si tam udělejte výlet. Zaměřte se na detail, všímejte si nejen celkového vzhledu, ale i drobností. Detaily dělají popisy opravdovými, vytvářejí dojem, že tam autor skutečně byl a nyní to předává čtenáři.

Pokud není možné, abyste dané místo navštívili, skvělým nástrojem jsou pro spisovatele mapy Google, konkrétně funkce street view. Můžete se na místo doslova přenést a prohlédnout si, jak to tam vypadá. Často jsou zde i fotografie interiérů, pokud chcete popsat nějaké místo zevnitř.

Ověřovat je nutné i vzdálenosti mezi jednotlivými místy, například jak dlouho trvá cesta z Prahy do Ostravy apod., i toto dodává zdání opravdovosti, když údaje „sedí“. Naprostou většinu těchto informací lze najít na internetu.

Nebojte se ptát

A v neposlední řadě – nezdráhejte se konzultovat ty, co s tím osobní zkušenost mají. Píšete-li o místě, které jste nikdy nenavštívili, v každém případě doporučuji rovněž kontaktovat někoho, kdo v daném místě skutečně byl a může podat bezprostřední svědectví. Hledala bych v první řadě mezi blogery, v druhé pak mezi novináři či autory publikací na daná témata, které najdete v knihkupectví či na internetu.

Mně takto velmi pomohlo konzultovat šéfredaktorku časopisu Lidé a země Lenku Klicperovou v otázce popisu blízkovýchodní pouště a tržiště do mého nejnovějšího románu Pouštní včela. Díky jejím radám je popis v mé knize autentický a já jsem jí velmi vděčná za to, že si na mě udělala čas (to jsme ještě nevěděly, že se z nás stanou kamarádky 🙂 ).

Mám zkušenost, že lidé reagují pozitivně, když jim řeknu, že píšu knihu a potřebovala bych k tomu informace – včetně toho, že se potřebuji „porozhlédnout“ na místě. Pustí vás takto například do zákulisí divadla, popovídají si s vámi dopravní policisté či třeba personál nemocnice či obsluha u odbavovacích pásů na letišti (když se na ně zrovna nevalí nápor cestujících). Ukážou vám místa, kam byste se jinak nedostali, a odpoví vám na otázky. Samozřejmě ne každý a ne všude (asi bych se nepokoušela dostat například do utajovaných armádních skladů 🙂 ), ale je třeba to zkoušet.

Konzultovat se dá všechno

Totéž platí i o profesích, o nichž byste rádi psali, či o tématech, která vás nějak oslovují, ačkoli o nich sami nic nevíte. Když jsem například psala knihu o dospívajících, kteří jsou závislí na alkoholu (kniha Patricie), spoustu jsem o tom nejdřív načetla (hlavně rozhovory s mladistvými, kteří vyprávěli o tom, jak se k pití dostali a co prožívali), a pak jsem kontaktovala centrum pro pomoc závislým teenagerům a poprosila je o konzultaci, kterou mi nejen poskytli, ale nechali si i zaslat úryvky z knihy a radili mi, co změnit, aby to odpovídalo skutečnosti.

Když nevíte téměř nic o povolání své postavy, najděte si  někoho, kdo toto povolání vykonává a nechte se tímto procesem provést. Samozřejmě si můžete hledat informace na Googlu (například jedna z mých hrdinek pracuje jako manažerka, vygooglila jsem si tedy „typický den manažera“). Nejraději ale hledám mezi svými kamarády a známými (či jejich známými) a žádám je, aby mi popsali svůj den. Je to tak mnohem autentičtější.

V mé nejnovější knize, na které nyní pracuji, má hrdinka kocourka. Já sama s chováním kočky zkušenost nemám, ale mám kamarádku, která je typická „kočičí máma“, a ta mi poskytla podrobný popis toho, jak se o kočku starat, a co vše se s ní dá zažít.

Doma versus zahraničí

Setkávám se i s otázkou, zda může český autor zasadit svůj příběh do zahraničí. S tím mám velmi osobní zkušenost. Svou první vydanou knížku Nikki, vrať se, jsem zasadila do Ameriky, kde jsem v dospívání žila ve svých snech a snila o tom, že tam jednou budu žít, měla jsem o ní spoustu načteného a shlédnutých spoustu cestopisů i filmů. Cítila jsem, že to dokážu podat uvěřitelně, ačkoli jsem tam nikdy nebyla.

Nakladatelství však chtěla, ať děj předělám do českého prostředí. Bylo mi však jasné, že příběh může fungovat pouze v Americe, a tak jsem tento ústupek odmítla a hledala dál. Nakonec jsem měla štěstí a nakladatele našla.

Svou druhou knížku Patricie jsem rovněž nejdřív zasadila do USA, a opět jsem narazila na to, že si nakladatelství přálo, ať ji předělám do ČR. Tentokrát jsem na to přistoupila a příběh takto upravila. A samotnou mě udivilo, že příběh nejen že nic neztratil, ale působí, jako by tak byl napsán odjakživa. A vzápětí se dočkal vydání.

Lze tedy souhrnně říct, že čeští nakladatelé dávají přednost českému prostředí, což neznamená, že vám knihu nakonec nevydají, i když se odehrává jinde.

Tip: Můžete také vytvořit neexistující město v jinak existujícím státě, či zcela existující zemi, a pracovat napůl se skutečnými a napůl vymyšlenými reáliemi. Já jsem takto vytvořila fiktivní blízkovýchodní zemi Kadíriji, abych si v ní autorsky mohla dělat, co chci.

A ještě slovo na závěr – možná jste se už setkali s termínem analýza paralýza. Před vlastním psaním je nepochybně důležité prozkoumat terén, nasbírat dostatek materiálu a vše si řádně připravit. V jednu chvíli je však potřeba s přípravnou fází přestat a přejít do fáze psací. Pokud máte pocit, že vám „ještě něco chybí“, můžete to doověřit během psaní. Tak do toho, ať vám to jde od ruky! 🙂

 

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.