Jak je důležité míti kamaráda, který vám o vaší tvorbě poví pravdu

Když člověk dopíše svou první povídku či knížku, zachvátí ho jeden ze dvou pocitů – buď je přesvědčený, že je to naprosto skvělé, anebo si je jistý, že je to katastrofa a nemůže to nikomu ukázat. Ani v jednom případě nemá pravdu. Každý rukopis potřebuje „druhé oči“, které se na něj podívají kriticky. A žádný rukopis, který obsahuje nějaký příběh, není tak hrozný, jak si jeho autor sebekriticky myslí.

Než jsem napsala svůj první román, který se dočkal vydání, měla jsem za sebou již tři napsané „knížky“. První zůstala nedokončená, protože jsem si na sebe vzala příliš těžké téma. Druhou jsem dokončila, ale věděla jsem, že je příliš jednoduchá, a moc jsem ji neukazovala. Až svou třetí knihu, kterou jsem nazvala Americký sen, jsem považovala za román, který bude vydaný. Byla jsem nadšená tím příběhem i jeho koncem a předpokládala jsem, že stejně nadšení budou všichni, co to budou číst.

sartreCelé dospívání jsem toužila odjet do Ameriky. Chodila jsem na brigády a spořila peníze na letenku. Plán byl, že jen co mi bude osmnáct a odmaturuju, koupím si letenku a odletím do své vysněné země, kde se zamiluju, založím rodinu a stanu se slavnou díky svým knížkám, které budou postupně zfilmované a já budu žít v lásce a bohatství až do smrti. A přesně o tom byla moje knížka Americký sen.

Dala jsem ji přečíst své nejbližší kamarádce a očekávala výkřiky nadšení a obrovskou pochvalu. Kamarádka se rozhodla dát mi svou reakci písemně – napsala mi dopis. A jeho obsah pro mě byl přímo šokující (dopis má datum 3. 1. 1994). Zde je jeho přepis:

Ahoj Verčo! Je právě 20:44 a já jsem dočetla Tvou knihu. Chtěla jsi vědět, jaký mám na ni názor. Myslím, že by se mi to blbě říkalo, tak raději píšu. Mám pocit, že bude lepší, když napíšu pravdu. Nemusíš se mojí kritikou vůbec zabývat, asi tomu moc nerozumím, ale jako nejlepší kamarádka (aspoň doufám) Ti to raději řeknu. Ta kniha není špatná, nápad je celkem fajn, ale je strašně naivní a kladná. Té hlavní hrdince všechno vychází, takže tam v podstatě není nic, co by člověka nadchlo. Myslím tím nějaká zápletka, která by člověka donutila sedět a číst a nic jiného nevnímat. Můžu přestat číst a za rok se k tomu vrátit a nic neztratím. Abych řekla pravdu, úplně jsem se u toho rozčilovala. Neber si to nějak osobně, nechci Ti podrážet nohy hned na začátku, ale taky nechci, aby ses případně zklamala a zatvrdila, kdyby Ti od toho vydavatele přišla záporná odpověď.

Tenkrát to pro mě bylo hodně tvrdé a trvalo mi několik týdnů, než jsem se dokázala vzpamatovat. Během těch týdnů jsem zpochybnila veškeré své psaní, své sny stát se spisovatelkou a rozhodla se s psaním skoncovat. Knihu jsem do žádného nakladatelství oproti svému původnímu záměru neposlala.

Pak mi ale došlo, že kamarádka má pravdu. Tím nechci říct, že se kniha nedala zachránit. Rozhodně jsem s tím mohla pracovat, dodat více napětí, nepsat to od začátku celé přes růžové brýle, nechat čtenáře v nejistotě, a nakonec to mohlo být docela čtivé. Ale já jsem chtěla rukopis nechat tak, jak byl. Byl to totiž můj sen zachycený na papíře. A tak jsem se rozhodla tyto rady aplikovat až na své další dílo – a pustila jsem se do psaní románu skutečného, který pak vyšel.

Plynou z toho hned dvě poučení: Za prvé je důležité mít nějakého kamaráda, který se vám nebude bát říct pravdu po přečtení vašeho příběhu. Pravda může bolet – mě tenkrát bolela hodně. Ale troufám si tvrdit, že nebýt toho dopisu, nikdy se ze mě skutečná spisovatelka nestala.

A druhé poučení – když sníte nějaký sen a chcete z něj udělat knížku, nechyťte se do pasti příliš pozitivního vyprávění. Dobrý příběh dělají zlomové situace a napětí. Jestli vše půjde jen hladce a bude od začátku jasné, že všechno dopadne dobře, nikoho nebude bavit to číst. Čtenáři mají rádi, když je trochu potrápíte. I když nemusíte hned vyvraždit tři čtvrtě svých postav jako George R. R. Martin 😉

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.