Devět největších chyb, které dělají začínající autoři

Od chvíle, co jsem začala pomáhat začínajícím autorům s jejich psacími počátky, si více všímám problémů, se kterými se lidé při psaní své první knížky obvykle potýkají. Postupně jsem objevila devět největších chyb, které autoři-začátečníci dělají.

1) Nevěří si

Často se setkávám s jedním konkrétním problémem – přestože v sobě někteří lidé nosí příběh, nevěří si, že na to mají, aby jej přetavili v knížku. „Chtěl bych psát, ale jsem hasič, copak někdo jako já může napsat knihu?“ prohlásil jeden můj známý. Každý ale může napsat knihu. Už jen proto, že pokud (nebo spíš bych měla říct dokud) nenapíšete bestseller, tak vás psaní nebude živit a budete k tomu muset mít nějaké jiné zaměstnání. Je úplně jedno, jaké bude. Psát příběhy vedle toho může každý.

2) Věří si až moc

To je druhá kategorie, se kterou se setkávám, i když v mnohem menší míře než ta první. Jsou to většinou lidé, kteří už znají někoho, kdo píše, anebo mají zajímavé zaměstnání, které je velmi inspirující na příběhy – a kromě toho mají velké mínění i sami o sobě. Často prohlašují: „Jestli by měl někdo napsat knihu, pak jsem to já.“ Nikdy však nenapíšou ani čárku – věří si totiž natolik, jako by už měli vydaných několik bestsellerů, a tak už se vlastně o to ani nemusí snažit, a tím prošvihnou svou životní příležitost.

3) Nechají se odradit okolím

„Pojď s námi v sobotu večer do kina!“ „Nemůžu, začal jsem psát knihu.“ „Knihu? Ty? Co to je za nesmysl?“ S tímhle jsem se zpočátku setkávala poměrně často. Není snadné lidem vysvětlit, že dáte přednost tomu strávit sobotní večer u psacího stolu s laptopem, než u piva s kamarády. Navíc lidé slyší pochyby v hlase kamarádů a podlehnou jednoduššímu řešení – prostě se na to nejisté psaní vykašlat. Tlaku okolí není snadné odolávat. Jestli to ale myslíte s psaním vážně, musíte se naučit říkat druhým NE a jít si za svým snem stůj co stůj.

4) Zaleknou se, když zjistí, že už je téma zpracované někým jiným

Také častý případ, který může leckoho odradit. Napadlo vás téma a zjistili jste, že už podobné někdo zpracoval před vámi? To se snadno může stát. A také se to děje. Spousta knih v sobě nese prvky příběhů vydaných před nimi. To však neznamená, že to jsou tytéž příběhy. Každý autor má svůj osobitý styl, a i když můžete mít ve vašem románu motiv, který už se objevil někde jinde, vy ho však pojednáte z jiného úhlu a zasadíte do zcela jiného příběhu, není to žádný problém. Samozřejmě byste se neměli rozhodnout napsat příběh o kouzelnickém chlapci Henrym, který má jizvu na levé tváři a navštěvuje magický internát v Kuří-Okovicích. Ale vemte si Ricka Riordana a jeho Lovce blesků. Je to v podstatě opsaný Harry Potter a jaký to má úspěch. Takže pokud vám nějaké téma sedí, směle do toho! 🙂

5) Vezmou si na bedra příliš těžké téma

S tímhle mám přímo osobní zkušenost. Moje první „knížka“, kterou jsem začala psát ve čtrnácti, vyprávěla o pětileté holčičce Hance z dětského domova, které se v životě přihodilo něco strašného, a proto skončila v dětském domově. Při psaní se ukázalo, že jsem si na sebe vzala v tom věku příliš obtížné téma na zpracování, pod jehož tíhou jsem klesla a nedokázala knihu dokončit. Neměla jsem na to tenkrát ještě dost zkušeností, a to ani odpozorovaných. Než se pustíte do nějakého tématu, měli byste si být jistí, že o tom víte dost na to, abyste příběh mohli dovést do úspěšného konce a neskončili s ním ve třech čtvrtinách, aniž se vám podaří hnout z místa.

6) Strachují se, že jsou na psaní moc mladí a že by měli počkat

Opět otázka, kterou tu a tam dostávám. Kolem čtrnáctého patnáctého roku se lidé pouštějí do prvních serióznějších literárních pokusů. Mají však strach, že je kvůli jejich věku nikdo nebude brát vážně. To však rozhodně není pravda. Tak třeba německá autorka Helene Hegemannová (např. román Axolotl Roadkill) začala psát ve čtrnácti a v šestnácti vydala svůj třetí román. (Mně se její knihy nelíbí, jsou ale velmi úspěšné.) Christopher Paolini napsal první verzi Eragona v patnácti. A nedávno se mi dostala do rukou skvělá knížečka sedmi pohádek, které napsal jedenáctiletý syn mojí kolegyně z práce (můžete si o ní přečíst zde). Psaní nikdy neodkládejte na pozdější dobu. První pokusy můžou být nezralé, ale pouze psaním se budete zdokonalovat, ne vyčkáváním na dobu, až budete starší!

7) Bojí se, že jsou na psaní moc staří a už nemá cenu začínat

„No jo, copak má stará ženská jako já světu co vykládat?“ prohlásila moje pětaosmdesátiletá teta. Zmínila, že vypráví pravnoučatům příběhy, které si vymýšlí, a jim se to hrozně líbí a chtějí další a další. Když jsem jí ale navrhla, ať to zapisuje a vydá knížku pohádek, mávla rukou, že je na to moc stará. Houby. Stejně jako v předchozím bodě, věk nehraje žádnou roli. Pokud máte chuť psát, měli byste. Navíc, pokud jste v důchodu, už vám v tom ani nebrání chození do práce! 🙂

8) Čekají, až budou mít ideální podmínky pro psaní

„Budu psát, až budu mít čtrnáct dní v kuse volno.“ „Začnu psát, až děti vyrostou.“ „Budu psát, až budu mít víc peněz a nebudu muset tolik pracovat.“ Poznáváte se v některém z těch výroků? Anebo máte nějakou vlastní výmluvu, proč se nepokusit o napsání knížky? Zapamatujte si jedno: Ideální podmínky pro psaní nikdy mít nebudete. Anebo – abych vás tolik nestrašila, teprve až napíšete svůj první bestseller a budete si moct dovolit chvíli hodit nohy na stůl či zalehnout na pláž a pár měsíců nic nedělat. Do té doby musíte psát, kdykoli pro to najdete časovou skulinku. Nečekejte na ideál. Nenapíšete pak nikdy nic.

9) Ustrnou v přípravné fázi

Další chyba autorů-začátečníků. Vymysleli jste skvělé téma, máte promyšlené postavy a dokonce vás tu a tam už napadají i dialogy, ale pořád to ještě „něco chce“. Možná víc prozkoumat reálie místa, kde se příběh bude odehrávat? Anebo lépe promyslet minulost tety od sousedky jedné z vedlejších postav, která se nejméně dvakrát mihne v příběhu? Nebo si víc načíst o různých typech aut, které přítel hlavní hrdinky – automechanik – bude opravovat! Tak STOP. Přípravná fáze je důležitá a určitý průzkum reálií před psaním určitě potřebujete. Ale v jednu chvíli se musíte odhodlat a začít konečně PSÁT. Pokud se během psaní vyskytnou ještě nějaké nejasnosti, můžete je dohledat v průběhu. Jinak by se vám mohlo stát, že si svůj nenapsaný příběh odnesete na onen svět.

Doufám, že už vám nezbyly žádné výmluvy, proč psaní dále odkládat. Pokud ano, napište je do komentářů, abych vám je mohla vyvrátit 😉

6 Komentáře

  1. Přípravná fáze je pro mě úplně cizí pojem. Moje příběhy vznikají náhodně, doslova. Někam jdu, po cestě mě napadne kniha a jedu. Pak mě napadne další podobná kniha…. A bum, už je začínám proplétat a vymýšlím universum, kam zasadím další hromadu příběhu. A jedu jak drak. Takže teď mám universem, do kterého mám vymyšlených kolem 20 příběhu, přitom 10 z nich je v jedné sérii. Sice na to nemám čas, ale v hlavě to zůstane.
    Nebo jen začnu nějakou zajímavou větou, která mě napadne a už to jede…
    Hlavně se snažím psát originální věci, které v ČR nevidím a doufám, že mě někdy někdo objeví. Nebo se třeba jednou odhodlám to někam poslat sama. 😀

  2. Super clanek. Sem tam se snazim neco psat, tak vitam kazdou takovou radu. U sebe na blogu mam sice zatim jen jednu pohadku a asi tri kratke povidky, ale mam velky plany, hehe. 🙂

    • Velkými plány to začíná! Ve facebookové skupině Odstartujte svoji knihu vyhlásím za pár dní takovou osobní výzvu pro všechny, abychom se navzájem motivovali k napsání knihy v 2017, třeba to pomůže k motivaci! 🙂

  3. Říká se, dvakrát tužku ostrouhej, než napíšeš první slovo 🙂 Strouhátko se poláme a … zůstaneš uvězněna v přípravné fázi. Uvědomuješ si, že jsi nám vzala prakticky veškeré výmluvy? 🙂 Zbývá celosvětová energetická krize a nedostatek tužek a papíru na evropském trhu. Mimochodem, knížka se líbila 🙂

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.